Me vzpominky na 17. listopad 1989

Byl jsem v poslednim rocniku gymnazia Lerchova v Brne. Jeste nez nez zacali demonstrace tak jsem mel pocit, ze se neco ve spolecnosti musi stat nebo ze tady nevydrzim.

V tretim rocniku jsem na chmelove brigade zacal intenzivne planovat emigraci s kamaradem Radkem. Premysleli jsme o Americe, ale rikali jsme si, ze americani se vzdy do vseho politicky serou, ze to asi neni nejlepsi zeme kde zit. Tak jsme myslenky presunuli na Australii. Detailne jsme delali plany. Bavilo nas to. Premysleli jsme kde vezmeme penize na cestu. Radek mel obrovskou sbirku auticek Matchbox. A rekl, ze ji klidne proda a nasi cestu takto zafinancuje. To jsem tehdy fakt ocenoval. Zive si pamatuji jak delame plany v ubytovne na te brigade. Pritom se divame z okna, kde policajti zastavili nejakeho cizince (myslim, ze rakusaka) v aute. A pak mu dukladne probirali cele auto. Tohle bylo docela normalni scena. Komunisti byli podezrivavi a chteli vedet jestli nahodou cizinec nejede rozvracet nas komunisticky rezim (treba nejakymi letaky, apod). Po brigade z intenzivniho planovani emigrace seslo. Jen tak mimochodem z Radka se stal soudce a hned po revoluci se zamiloval do investovani do nemovitosti. V tomto byl hodne predemnou, protoze ja jsem tu jeho fascinaci investovani do nemovitosti tehdy vubec nesdilel.

Na podzim jeste pred listopadem jsem se spoluzakem Ivanem chodili po centru Brna a lepili tajne na vylohy nalepky “Pustte Cibulku”. Ja jsem poradne nevedel kdo Cibulka je. Vedel jsem, ze je to nejaky disident. Ivan byl v tomto vzdy o dost dal. Vedel kdo je kdo a co delat. Mel i vymyslene techniky jak ty nalepky lepit. Treba se tak lezerne zadami oprete o vylohu, jakoze na nekoho cekate. A pritom to rukou nalepite. Pak odejdete pryc. Tohle bylo presne neco od ceho nas rodice strasne zrazovali. Neudelej nejakou kravinu. Nerekni neco proti rezimu. Zkazis si zivot. Nebudes moct studovat. Nedostanes se na vysokou. Nebudes moc delat praci co budes chtit delat.

Moji rodice meli velky strach. Kdyz zacali na namesti Svobody demonstrace tak jsem kazdy den chodil. Nevim presne kolikrat to bylo, ale mam pocit, ze to trvalo min. tyden. Ze zacatku jen par desitek lidi. Pak par stovek. Kazdy den se cetlo kdo se pripojil. Zacalo to studenty. Pak se pripojili treba zamestnanci nejake fabriky. Nebo nejakeho oboru. Takze jsme vzdy tleskali a jasali, ze nas je vice. Moji rodice byli na nervy, ze si zkazime zivot. Ze nam policajti daji po hube. Ze nas zavrou. Jednou jsem po demonstraci prisel domu a muj otec, ktery me par hodin predem nadaval at nikam nechodim, rekl, ze tam byl taky. Mel jsem radost, ze nas je cim dal vice.

Tohle ale bylo obdobi, kdy jeste nebylo jasno, ze vyhrajeme. Porad jsem citil, ze to je tak pul na pul. Zacinalo se hodne diskutovat. Treba jsem sel po ulici a uplne cizi lide se chteli bavit o tom co se deje. Nekteri moji kamaradi meli pocit, ze se stejne nic nezmeni. Ze komunisti u moci zustanou. Ze nema cenu demonstrovat, protoze si tak maximalne koledujeme o nejaky pruser.

Ke zlomu doslo kdyz zacali kolovat famy, ze v Praze zabili nejakeho studenta. Nikdo nevedel poradne co. Oficialni media vse popirali. Ale tohle byl katalyzator, ktery presvedcil i lidi co byli na vazkach.

V Divadle na Provazku a v ruznych klubech byly schuze v malem komornim prostredi s ruznymi lidmi, kteri se pozdeji dostali do cela novepolitiky a vlady. Uprimne jsem nikoho neznal. Treba Milose Zemana, ktery mluvil z pozice cloveka z prognostickeho uradu a rikal, ze se proste ten rezim musi zmenit, se to takto nemuze v zadnem pripade fungovat dal. Ponechme jakekoliv jine nazory nebo co se z koho vyklubalo, nebo jakou kdo mel motivaci. Ale v te dobe jsme nejak tak hltali kazdy nazor. Na jedne schuzi byl Vaclav Klaus a dalsi lide, ktere jsem tehdy poprve verejne slysel. Chteli jsme vedet co se deje. Chteli jsme nejake informace ktere nejsou totalne filtrovane cenzurou.

Jeste takova perlicka se spoluzakem Ivanem. Behem demonstraci jsme nedokazali jen tak sedet ve skole a ucite se treba matematiku nebo cestinu, jako ze se nic nedeje. Chteli jsme to diskutovat s ucitely. Proste jsme nedokazali jen tak sedet a ucit se. Vetsinou se s nami ucitele chvilku bavili a pak se snazili nas dale ucit co se mame ucit. Problem nastal v predmetu Obcanska Nauka. Tam jsme totiz meli ucitelku co nam doopravdy rikala strasne blaboly a ono se to nedalo vydrzet. Treba nam vysvetlovala proc je kapitalismus spatny. Mam pocit, ze to rikala jako nejakou osobni zkusenost. Kdyz pry vejdete do obchodu (supermarketu) tak tam je tolik zbozi na regalech. A vsechny ty znacky se snazi, abyste si koupili tu jejich. Takze delaji ty obaly tak strasne barevne, ze vas za chvili uplne zacnou bolet oci. A mam pocit, ze ta ucitelka z toho dostala i zanet spojivek. Jen pro vysvetleni v komunistickych obchodech toho fakt na vyber moc nebylo. Mozna dva druhy cokolady (sojova pochoutka Nektar a Studenstska pecet a ta jenom nekdy). Bezne se neco shanelo. Proste regaly v obchodech takove poloprazdne. Nevim jestli tohle presne bylo ono, ale Ivan to u jedne takove prednasky nevydrzel, sundal si botu a hodil ji po te ucitelce. Byl z toho strasny pruser. Ani nevim proc jsem v reditelne s tim Ivanem skoncil i ja. Byli jsme tam oba a rikali zastupci rediteli, ze takove nesmysly uz nemuzeme poslouchat. A on jen krcil rameny, protoze vedel, ze doba se meni. Takze k zadnemu trestu nedoslo. Jen se dival na me a rikal neco at zkusim Ivana trosku kontrolovat. Ze se jako nic nedeje a ze chape, ze to co nas uci je nesmysl.

Cela spolecnost se zacala transformovat. Tak ohromnou atmosferujsem nikdy nezazil. Mel jsem pocit, ze najednou vsichni lidi zacinaji tahat za jeden provaz. Citil jsem ze to dokazeme. Kdyz si vzpomenu na tu energii tak mi i ted naskakuje husi kuze na zadech. Kdyz si na to vzpomenutak se me hrnou slzy do oci. Fakt si nemuzu pomoct. Nikdy jako chlap nebrecim. Ale tohle cele obdobi co jsem prozil me tak hrozne ovlivnilo.

Dodalo mi to strasnou silu do zivota. V dobe kdy me bylo kolem 18 let jsem zazil, ze i veci, u kterych si myslime, ze je nikdy nemuzeme zmenit, ze zmenit jdou. Zmenit cely rezim. Zabehly system. Neco u ceho nasi rodice ztratili nadeji. A najednou jsem jako mlady clovek videl, ze to jde. Tohle samotne me navzdy nabylo tak strasnou silou, ze z ni cerpam cely svuj zivot. Jakekoliv problemy, ktere mam pri budovani mych firem. Jakekoliv problemy co musim prekonat. Vzdy mam pocit, ze jsou uplne trivialni v porovnani s timto. A kdyz toto slo. Tak proste vsechno jde!

13 thoughts on “Me vzpominky na 17. listopad 1989

  1. Lidi muzou cerpat podobnou inspiraci i v mensim meritku vsude kolem sebe. Staci mit otevrene oci. A clovek co veri (nebo zazil) ze zmena je realna, a ze za to stoji se snazit, bude mit nesrovnatelne lepsi kvalitu zivota.. nehlede na to, jestli se to zrovna nakonec povede nebo ne.

  2. Johne, radsi vzpominej na vyrazne posilujici dolar za poslednich par mesicu. Vypada to ze to je trend na par dalsich let … fandim, preju shipito hodne zdaru

  3. Hm sice jsem byl v první­ tří­dě, ale pamatuju si jak všichni z toho byli mimo. V Praze to asi bylo mega intenzivní­, než u nás na Moravě. Každopádně jsem rád, že je to pryč. Komunisti naši rodinu nikdy neměli moc rádi …

    Pěkně napsané Johne. Thumb up.

  4. Tvoje ví­ra v překonávání­ problémů a změnu asi tak silná nakonec nebyla, když jsi teď v USA 🙂 Někdy mám též nutkání­ se vší­m seknout a přesunout se někam, kde už mají­ demokracii zažitou – i když i tam se může leccos vychylovat nebezpečným směrem.
    Sí­lu mi dávají­ mnozí­ mladí­, kterým bylo dovoleno poznat svět a kteří­ se teď ptají­, proč mnohé, co je tam úplně samozřejmé, nemůže být i u nás. Proč se tamní­ samozřejmosti tady musí­ zkoumat, jestli jsou vůbec proveditelné. A sami se snaží­ posunout náš stát dopředu.
    Bohužel se bojí­m, že to je běh na dlouhou trať. Před 25 lety jsem věřil, že novou společnost zažijí­ mé děti. Dnes je mi jasné, že to pár generací­ potrvá a kdykoliv se to může zvrtnout.

  5. Moc pekne napsane. V listopadu 1989 musela byt uzasna atmosfera, kdyz se dely tyhle veci a menily pomery. Na druhou stranu 90. leta byla asi pro podnikani dost divoka. Pujcky a faktury se nesplacely, zakony nedodrzovaly. Podnikani asi moc mantinelu nemelo, asi to bylo neco jako zlata horecka.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *