Jednu vec co jsem se v Americe naucil je, ze na kazdy problem existuje obrovske mnozstvi reseni. Asi tim, ze to je opravdu velka zeme, kde je spousta lidi, spousta firem, spousta konkurence… tak skutecne je vzdy mnoho alternativnich cest.

Uz treba v tom jak se americani stehuji. Neni prace v Chicagu, tak se prestehuji do Los Angeles. Je to naprosto normalni a kdyz se podivam kolem sebe tak vidim spoustu lidi, kteri se takto stehovali za prilezitostmi. Je potreba byt flexibilni, protoze vzdy je nejaka cesta, ktera vede k cili.

V podnikani je to stejne. Neco se nedari a staci hledat a najdou se dalsi reseni. Ten jediny problem je v tom, ze ty alternativni reseni nejsou jasne videt. Jsou skryta. A nedaji se nejak snadno hledat. Kdyz neznate ty spravna klicova slova tak je ani nenajdete (protoze se neumite zeptat). Dokonce je tezke se ptat nejakych odborniku, protoze ne kazdy ma ten spravny prehled, aby zrovna dokazal poradit vam. Ale proste je dulezite se nevzdat a pak se to reseni jednoho dne objevi.

Rika se, ze by clovek mel delat jen jednu vec a poradne. Pravdepodobne v dobe, kdy ta jedna vec prinasi vetsinu penez a je velmi perspektivni tak ano. Ale kdyz se zacina tak to tak jednoduche neni.

Pripada mi to az arogantni si myslet, ze od zacatku presne vite jak co delat a jaka prilezitost je ta prava, ktere se ma hlavne venovat. Osobne to delam tak, ze mam otevrene oci a vzdy premyslim co vsechno jsem schopen zvladnout abych tech prilezitosti mohl zkusit vice.

Samozrejme to nedelam vsechno dokonale, ale snazim se mit vice zelizek v ohni. Nevadi me odskocit od neceho co delam jako hlavni cinnost a venovat trosku casu necemu novemu. Mam pocit, ze me to i odreagovava. Ze to nejde mit 100% fokus jen na jednu cinnost.

Ta hlavni vyhoda je, ze zkusite vice cest. A pak davate prioritu na to co ve skutecnosti funguje. A kdyz uz vite co je ta hlavni vec tak naprosto souhlasim, ze ma smysl se venovat tomu co je jasne perspektivni.

Velmi dobry citat z knizky God Emperor of Dune (neodolal jsem a znovu ctu vsechny knizky o Dune):

Wealth is a tool of freedom. But the pursuit of wealth is the way to slavery.

Ani nevim jestli k tomu mam neco pripisovat, protoze to mluvi za vse. Je to takove vecne dilema. Jak moc se snazit budovat vlastni bohatsvi. Kdy je ta hranice, kdy to prinasi vice svobody a kdy to naopak tu svobodu odebira.

Ono se skutecne da dosahnout temer vse co si clovek preje. Ale ta cena muze byt hodne vysoka. Urcite je potreba mit nejaky kompromis a snazit se vsechno delat chytre, aby clovek dosahl obojiho. Jak toho bohatstvi tak te svobody.

Tak si nemuzu pomoct a musim reagovat zase na dalsi clanek:-). Tentokrat od JB, kdy psal o tom jak ma nejdradeji vsechny penize proinvestovane. A v podstate ma pocit, ze ho pali v kapse, kdyz by mu jen tak lezely a zahalely.

JB-ho mam rad. Beru to jako diskuzi o tom jak podnikat. A znovu rikam, ze je dobre, kdyz takto ruzni lide pisou na internetu. Je to pro inspiraci, porovnani nazoru a vubec si myslim, ze je dobre nad vsim premyslet a vedet jak to delaji ostatni lide kolem nas.

Drive jsme mel podobny pocit jako on. Kdykoliv jsem videlal nejake vetsi penize tak jsem hned premyslel jak je investovat. A taky jsem mel pocit, ze me pali v kapse. Dokud jsem je neproinvestoval tak jsem byl skoro nervozni, ze penize zahali.

Ted uz to mam trosicku jinak. Samozrejme s tim mam taky porad problem nechavat penize na ucte, kde dostanu minimalni uroky. Ale taky jsem zjistil, ze uplne nejlepsi prilezitosti prijdou v okamziku kdy na ne clovek ty penize nema. A takto je propasne, kdyz je nahodou nema pripravene. Chce to obrovskou sebedisciplinu ty penize doopravdy nechat zahalet a cekat na tu pravou prilezitost. Jak rikam sam to poradne taky neumim, ale snazim se. Tohle ted vidim jako ten spravny smer jak s penezm zachazet. Nesnazit se je za kazdou cenu okamzite nekam investovat. A nebat se pockat na tu spravnou prilezitost (coz je asi jeste mnohem tezsi).

Na druhou stranu kdyz clovek nema penize tak ho to vybicuje byt doopravdy kreativni a najit reseni. Tohle taky funguje a je to potreba vzit v uvahu. Kdyz mam penize na ucte tak zacinam byt linejsi. Kdyz je nemam tak se o to vice snazim.

Nemam rad tituly. U sebe jsem teda zacal titul CEO pouzivat i kdyz me to taky moc nesedi. Ale nekdy je potreba zakrocit, poslat email a te druhe strane musi byt jasne, ze odpoved prisla “z vrchu”. V USA se rika “the buck stops here”. Prectete si zde o presidentovi Trumanovi, ktery mel takovou cedulku u sebe na stole. Doslova to znamena, ze proste nekdo dela ty finalni rozhodnuti. V pripade firmy jako mam ja jsem to ja (CEO). Nemuzu se na nic vymlouvat. A zjistil jsem, ze to i na lidi pusobi, kdyz vidi nejake rozhodnuti ode me (kdyz si za to jmeno CEO pridam). Drive si treba mysleli, ze jsem nejaky pohunek ve firme a vyzadovali si mluvit s mym manazerem.

Ale to neni o cem jsem chtel psat. Z mych zkusenosti v podnikani jsem zjistil, ze se velmi vyplati dat lidem co pro me pracuji ruzne sance na rust. Dat jim prilezitosti at zkusi neco noveho. At prevezmou odpovednost za nejaky projekt. At zkusi ridit lidi. Ale naprosto se vyhybam tomu, abych takovou sanci zacal tim, ze jim dam nejaky oficialni titul (treba manazer neceho). Ono to totiz vubec nedela dobrotu. Mnohem lepsi je ten titul dat az kdyz ten clovek ukaze, ze tu sanci dokaze zvladnout. Ze umi co dela. Ze zvlada co ma zvladat. Kdyz to totiz nahodou nezvladne tak “neztrati tvar” (to zase rikaji asiati). S tou tvari je to mysleno tak, ze pak ten clovek nevypada jako blbec kdyz to nezvladne. Ono se totiz nic nedeje, kdyz se neco nezvladne. Ale kdyby se zaclo tim, ze se slavnostne jmenuje reditelem nebo manazerem. A pak se vidi, ze praci nezvlada tak je to katastrofa. Nebude se to libit zamestnancum. Budou mit pocit nespravedlnosti. Proc byl takovy clovek povysen na manazera.

Uplne nejhorsi je, kdyz se takto s velkou fanfarou najme nejaky clovek “z venku”. Tzn. nekdo kdo prijde s velkymi ocekavanimi. A pak se vidi, ze vubec nechape jak firma funguje. Chce zavadet nesmyslne opatreni. A proste skodi. Treba i nevinne. Jen proste nevi jak to delat dobre. A cele to skozeni ma posvicene tim svym titulem. Je manazer. To je moc spatna situace pro firmu. Blbe vypadaji lide co ho najmuli a je pro ne tezke priznat chybu, ze vzali spatneho cloveka. Pro podrizene je to jeste vice demoraluzujici. Vidi, ze firma dala prednost nekomu z venku misto aby verila vlastnim lidem. Lide ve firme nedostanou sanci rust. A vysledkem je, ze jsou vsichni nespokojeni.

Ja osobne moc verim na rust lidi uvnitr ve firme. Davat mraky sanci zkusit delat neco co jeste nedelali. Dat jim tu odpovednost ale i sanci to pokazit. Nebojim se tolik chyb. To co by si spousta firem nedovolila ze strachu, ze bude vypadat spatne… s tim fakt nemam problem. Pri kazdem pruseru si rikam, ze to je dobra lekce pro cloveka co v tom mel prsty. Mozna jsem az moc lehkovazny, ale musim rict, ze se mi to vyplatilo.

Dalsi zasadu co mam je, ze zbytecne netlacim a neocekavam okamzite zazraky. Vetsina lidi musi do manazerskych pozic dorust. Kdyz na ne budu tlacit tak se okamzite dobrymi manazery nestanou. Nekdo potrebuje vice casu a nekdo mene. Ale vetsinou se vyplati mit trpelivost. Mockrat jsem byl velmi prijemne prekvapen. Lidi co jsem zamestnal na malicke projekty nebo docasnou praci bez nejakych ocekavani, jsem pozdeji zjistil, ze dokazou byt naprosto spickovi na svou praci a dokazali neuveritelne vyrust.

Treti vec je, ze je nutne poznat kdo chce rust. Ono spousta lidi rust nechce. A ne kazdy ma potencial to nekam dotahnout. Spousta lidi chce delat svoji praci a nic vice. To je ale taky naprosto normalni. Jen je potreba takoveto lidi nepovysovat do pozic, kde uz fakt nebudou delat vubec nic (jen zdrzovat ostatni). Ten kumst je najit lidi co chteji rust. A neni to zrovna ten clovek co me otravuje a tvrdi jak chce rust. Je to treba nekdo kdo mlcky dela praci a ani o nem nevim. A to je presne clovek, ktereho musim najit a oslovit ho. Dat mu tu sanci. Toto je velmi tezke. Je to proces co zabere cas. Ale funguje to.