Po precteni komentaru zadajicich si dalsi trip reporty jsem se rozhodl napsat z nedavne nastevy olympiady v Jizni Koreji. Trosku opozdene, ale je tady.

Cesta do Koreji byla s Asiana Airlines. Jedna z mala aerolinek co neustale dava k dispozici spoustu first class letenek za mile. Dokonce i v tom terminu na olympiadu, kdy jim tam muselo letat spousta lidi ty letenky byly. Coz jsem rad, protoze porad u nich mam hodne mil. Letaji jeste s Airbusem 380, ktery je velmi pohodlny a v prvni tride ma takove polo-privatni koje.

Kaviar.

Bibimbap (typicke korejske jidlo).

Bylo to pro nas prvni zucastneni se olympijskych her. Uz z principu nerad jezdim na nejake masove akce. Nechce se mi nekde cpat v davu lidi, takze pozadavek byl at mame co nejluxusnejsi zazitek. Minimum cekani. Minimum nepohodli. Neztracet nekde cas cekanim nebo presuny. Bez ohledu na to co to stoji. Chteli jsme at mame absolutne to nejlepsi co se da za penize koupit.

Jeste nez jsme odjeli tak jsme se hrozili jak bude velka zima a jak to prezijeme. Premysleli jake si prikoupit teple obleceni nebo takove ty ohrivaci sacky do obleceni nebo rukavic. Co me vzdycky sokuje u toho ultra luxusniho cestovani je jak se pocita s tim, ze zakaznik bude kompletne nepripraven, s cistou hlavou a ti organizatori se musi o vse postarat. V podstate kdyz si na ten system zvyknete, tak zacnete byt podle me uplne nepouzitelni pro normalni zivot. Porad se o vas nekdo stara a premysli nad kazdou malickosti za vas. Treba tim, ze po prijezdu do hotelu nam predali darky. Batuzky kompletne plne obleceni a darku. Bunda, oteplovacky, ruzne vrstvy a vyhrivaci sacky. Obleceni velmi pekne. North Face vse s logem olympiady. Prakticky darek a zaroven pekny suvenyr s olympiady. K tomu odznacky olympiady a ruzne drobne darky. Takze kdybych priletel bez tepleho obleceni tak nezmrznu. Mysleli na vsechno! Tady mate podlozku na kterou si sednete aby vam nemrzl zadek. Tady mate deku. Tady mate vyhrivaci sacky do bot, na nohy, na zada do rukavic. Pred kazdou akci vzdy pridel novych termalnich sacku, ktere pruvodce nosil. Pred kazdou akci nam dali aktualni vstupenky. Hlidali jaky mame schedule, kdy co zacina a jak to nejlepe logisticky resit. K tomu v aute vzdy voda nebo nejake limonady, kdybsme meli nahodou zizen. Proste s cistou hlavou nemusite na vubec nic myslet.

Uz letisti nas vyzvedl pruvodce s ridicem, kteri se nam pak venovali cely pobyt. Pruvodce americky student co prijel do Koreji ucit anglictinu, pak tam zustal deset let a stihl se i ozenit. Tohle pro neho byla dobre placena brigada, protoze s ucenim v Koreji skoncil a s manzelkou se chysta prestehovat zpet do USA. Takze si uzije olympiadu, vydela si a bude mit pekne rozlouceni s Korejou.

V kazde zemi je jina cestovka co ma na starosti prodej vstupenek (v podstate jako monopol). Pro USA je to firma Jet Set Sports pres ktera nam vse zaridila a starala se o nas. V tom nasem balicku, ktery je top co nabizeji jsme platili vstupenky na stejne akce i tomu nasemu pruvodci, aby s nami mohl na akce chodit. Takze pruvodce se takto podiva na olympiadu zadarmo jako benefit. Ridic i pruvodce nam byli k dispozici cely den. Ta myslenka je, ze na cokoliv si vzpomenete tak vam zaridi. Chcete jist nejake mistni jidlo? Tak vas tam zaveze a zaridi rezervaci.

Korejske BBQ v mistni restauraci.

Chcete se podivat na nejake pamatky?

Vylet k Naksansa Temple (korejsky budhisticky chram)

Kdyz nestravite hromadu casu presuny nekde v autobusech, vlacich nebo ve frontach, tak mate taky mnohem vice casu na ruzne aktivity. Pruvodce a ridice jsme meli v ramci balicku k dispozici 12 hodin denne. Kdybysme je potrebovali vice, tak by to bylo za priplatek.

Tak nejvetsi vyhoda je, ze jsme meli velkou flexibilitu a pohodli kdy co delat. Mohli jsme na ruzne akce prijet na posledni chvili a treba odjet drive. Nemuselo se nic slozite domlouvat. Proste stacilo rict, kam chceme prijet. Pruvodce zavolal ridice, ktery nekde opodal cekal a sli jsme delat neco jineho. Vetsina nastevniku olympiady spalo v Seoulu. Od tam jeli 90 minut vlakem, pak presedali na autobus a pak treba pesky k nejakemu sportovisti.

Nase auto melo oznaceni partnera olympiady, takze jsme mohli dojet primo k venue kam jsme potrebovali bez omezeni. Kolem olympijskeho arealu byla odklonena doprava, a uzavrene silnice. Mohli tam jezdit pouze oficialni autobusy a pak omezeny pocet aut organizatoru a oficialnich partneru. Toto strasne usnadnovalo se nekam dostat. Nebyl problem se jit podivat na nejaky sport. Jit si zpet odpocinout do hotelu. Nebo zajet nekam na kafe. A pak vyrazit na dalsi sport. Tohle byla obrovska vyhoda.

Jet Sport je zaroven i oficialnim partnerem, takze jsme mohli pouzivat specialni vchody pro sponsory a marketinkove partnery. Ale korejci to meli zorganizovane fakt dobre a nejake fronty pres security byly uplne minimalni.

Krome nejlepsich listku, specialniho pristupu na sportoviste, pristupu do salonku ma Jet Sport v ramci olympijske vesnicky svuj vlastni salonek.

Ten byl naprosto spickovy. Nez jsme sli do nejakeho venue, tak jsme si dali sklenicku vina a veceri. Varili tam kuchari z Michellin hvezdickovych restauraci. Proste perfektni relaxacni misto kam si zajdete odpocinout a obcerstvit se. Hned prvni den se nam prisel predstavit CEO Jet Sportu. Je to velmi zajimavy pribeh. CEO byl velmi mlady clovek. Rikam mu, ze jsem cekal nekoho starsi a on rika, ze zrovna prevzal rizeni firmy po otcovi, ktery ji zalozil. Jeho otec je imigrant z byvale Jugoslavie. Toho jsme take potkali a povykladali si s nim. Kdyz prijel do USA tak po case koupil malinkou cestovku co pomahala lidem z vychodniho bloku nastivit zeme ze kterych utekli. Protoze Jugoslavie byla vice politicky uvolnena, tak se letalo letadly pres Belehrad. A kdyz v 84 byla olympiada v Sarajevu, tak se na nej obraceli klienti jestli muze zajistit ubytovani pres sve kontakty. A postupne z ni vybudovali ekluzivniho partnera pro olympijsme hry pro USA a nekolik dalsich zemi. Naprosto fascinujici pribeh (taky kontraverzni). Jen pro vysvetleni jak to s listky na olympiadu funguje. Ono proste nejde jit a koupit si treba ty nejlepsi vstupenky na co vas napadne. Ty vstupenky se prideluji. Nemuzete si kompletne vsechno vybrat do posledniho detailu. Jet Sport ty vstupenky kombinuje s hotely. Dokaze zarezervovat to nejlepsi a dlouho predem pred olympiadou. A pak to nakombinuje za ten balik penez pro lidi co chteji to nejlepsi. Ten balik penez co to stoji je ta stinna stranka, ale co je prijemne je to VIP jednani. Uz treba to ze CEO firmy se nam prisel predstavit. Povykladat. Opakovane zjistoval jestli je vse v poradku. Proste nebal se te interakce, ze mu dame nejaky pozadavek co bude muset resit. Proste tenhle osobni pristup k tomu luxusnimu cestovani patri a je to pro zakaznika prijemne. Podobne jako kdyz cestujete po Aman hotelech a prijde vas privitat generalni manazer hotelu (a pak se s vami rozlouci a behem pobytu se nikde neschovava kdybyste se s nim chteli pobavit nebo si na neco stezovat). Zaroven mi ti pripada i jako silene narocne takovy business vlastnit. Musite se vsemi umet jednat. Musite se umet s kazdym bavit, protoze tohle presne ti bohati lide ocekavaji. Nechteji se bavit s nejakym pikolikem. Chteji osobni pozornost od toho CEO. A tito z Jet Sportu to umeli velmi dobre.

Ten system jak detailne se staraji o klienty je taky zajimavy. Pruvodce mel nad sebou dalsi dve sefky. Ti mu dokazali za den mnohokrat textovat a volat a neustale musel reportovat co delame nebo co jsme nekde zminili. Tohle jsem vypozoroval, protoze otevrene pred nami se snazil telefon nepouzivat. Jen jednou rekl, ze se omlouva, ze musi odpovedet na text, protoze kdyz do par minut neodpovi, tak dostane kartac.

Ale sefky se nespolehali jen na reporting od naseho pruvodce. Kdyz jsme rano nebo odpoledne odchazeli z hotelu tak jedna z nich vzdy nenasilne prisla a cekala na nas spolecne s nadim pruvodcem dole na recepci. Vzdy se zeptala jestli je vse v poradku. Jeslti nahodou nemame nejakou pripominku. A kdyz jsme meli tak ji okamzite resila.

Nas pruvodce nalevo. Hodny kluk z Floridy. Jeste jsme na neho byli laskavi a davali mu casto volno. Byl radjak to s nami ma snadne, ze treba jini klienti jsou mnohem narocnejsi:-). Treba kdyz jsme sli na nejaky sport, tak jsme mu rekli at si klidne dela co chce a jde si domu lehnout (bydlel tak 10 minut od toho primorskeho klusteru, kde byli ruzne bruslarske discipliny). On treba hrozne rad sel stat vecer na misto kde natacela NBC s Al Rokerem vecerni shrnuti a casto najizdela do divaku. Tak tam treba stal a maval svym rodicum na Floride misto aby se dival na disciplinu kde mel koupeny od nas listek(!).

Myslim, ze nas mel jako klienty rad. A sem tam mu uklozly nejake drby co si mezi sebou povidali s kolegy o pozadavcich jinych VIP hostu.

Treba jejich jiny klient, miliardar z Ciny se rozhodl, ze chce po zahajovacim ceremonialu jist Bulgogi (klasicke korejske jidlo). Jenze problem je, ze ceremonial skoncil hodne pozde vecer. Byla to trosku logisticka nocni mura, ale klientum se nemuze rikat ne. Tak to nejak zarizovali, kdo jim to o pulnoci uvari. To ze ty detaily vim, je kvuli tomu, ze nas pruvodce je mistni zGangneungu a radil jinemu pruvodci do jake restaurace jit. Ja jsem pak presne vedel o koho jde a mel jsem pak pro neho prezdivku Mr. Bulgogi, kdyz jsem ho nekde zahledl na jine akci. Mr. Bulgogi treba odesel v prostredku zahajovaciho ceremonialu, ze mu byla zima. A s nim bylo asi dalsich 8 lidi (nejaci znami, ktere na olympiadu Mr. Bulgogi velkoryse pozval). Tem se vylozene odejit nechtelo, ale museli, tak nejak pomalu a neochotne se zvednout, kdyz se zavelelo. Tohle trosku odbocuji, ale uz jsem podobne chovani videl kdyz podobnou cestu taky nekdo zaplatil svym znamym. Ti pak byli samozrejme vdecni, ale asi ne dostatecne. A pak bylo videt, ze to trosku skripe.

Jedna z velmi zajimavych cinnosti na olympiade je nastevovat ruzne olympijske domy. Kdyz jsme meli cas mezi ruznymi disciplinami tak jsme taky ty domy nastevovali. Nektere domy jsou verejne. Jine ne. Cesky dum je otevreny pro verejnost, takze jsme meli v planu co nejdrive. Ridic nas tam zavezl a ja se strasne tesil na ten cesky chleba, ktery se tak v ceskych mediich propagoval!

Dali jsme gulas, dali jsme nejake uzene maso. Ptam se jestli nemaji k tomu gulasi ten cesky chleba! Obsluha se obraci do kuchyne a rika jim, ze se ptam jestli nemaji chleba k tomu gulasi. Z kuchyne se ozve: “Ma tam brambory, to staci ne?”. Chleba asi dosel, tak to bylo trosku rozpacite. Ja jsem prave tomu nasemu pruvodci o tom chlebu vypravel a pak nic.

Uprimne jsem mel pocit, ze ta nabidka jidel tam byla chuda. Proste par moznosti na vyber. Asi vetsina lidi tam jde hlavne pit pivo. Tak me to nejak pripominalo ceskou hospodu na stojaka. Takove nepohodlne a omezene. Vejdete. Nikdo vas nepozdravi. Nikdo neprivita. Nic nevysvetli. Objednavate u takove displeje jak ma ted McDonalds. Natukate co chcete. Zaplatite. Donesete listecek obsluze. A ta se prekvapene kouka na listecky, jaktoze jste si neobjednali pivo, kdyz to je asi hlavni vec proc tam kazdy prijde. Podle nekterych lidi co tam to pivo popijeli a meli uz trosku prihnuto to tak vypadalo. No proste takovy jsem z toho mel dojem. A pak tam marne patrate proc tam neni zadny chleba nebo pecivo kdyz to vidite na FB a Instagramu ceskeho olympijskeho vyboru! No bylo to takove zvlastni. Nikdo nic nevysvetli.

Ano jsem zvykly uz vice na ten americky zpusob pohostinstvi. Ze nemusite bloudit. Nemusite premyslet jak co funguje. Hned se vas nekdo ujme. Vysvetli a s usmevem na tvari se o vas postara. A ten kontrast byl strasne videt, kdyz jsme stejny den nastivili Americky olympijsky dum. Ten neni pristupny verejnosti, ale rekli jsme te nasi cestovce jestli by to nedokazali zaridit. Rekli, ze nemuzou slibit predem, ale pak to zaridili (tohle je presne ono co ten Jet Sport umi… zaridit co klient chce. Staci se zminit).

Ten americky dum byl naopak strasne pohodlny. U vchodu se nas ujmuli. Vysvetlili jak co funguje. Hned nabidli nejaky drink. Bylo to jak u nekoho v obyvaku. Taky bylo prijemne, ze vsechno jidlo i piti bylo zadarmo (i bohatym lidem to dela radost ). Byl tam navareny samoobsluzny bufet. Jidlo vyborne. Jeste se nam omlouvali, ze mame 5 minut pockat nez tam vsechno vyskladaji. Pak se prisli omluvit znovu, ze nas nechali 5 minut cekat. Takova ta prijmemna pozornost. Dolevali sklenicky s vinem. Odstranovali spinave talire a smeti ze stolu. Proste vsechno kmitalo. Zorganizovane. S usmevem na tvari. Vsichni prijemni. Potkate americke sportovce. Koukate na velke obrazovky. Vyborna atmosfera. Jite jidlo. Pijete. Rikal jsem si, ze kdybych se mel divat na celou olympiadu odsud tak by mi to vubec nevadilo. Uplne jsem mel pocit, ze jak kolikrat nadavam na americany, ze se nakonec v tom americkem dome citim mnohem lepe nez v tom ceskem mezi svymi krajany.

Druhy den, kdyz jsme nekam jeli autem, tak sef Jet Sportu psal textovku nasemu pruvodci jestli chceme nastivit Cesky olympijsky dum. Ja rikam pruvodci, ze asi ne, ze jsme tam prece byli a stejne ten chleba co jsem chtel nemeli!:-) Pozdeji jsme s tim sefem mluvili a on rika, ze ne, ze tentokrat to bude lepsi. Ze pujdeme do te neverejne VIP sekce v druhem patre. Tak jsme na to kyvli ze ano.

Tohle byla presne ukazka ja Jet Sport funguje. Pruvodce reportoval sefce nas feedback z nastev tech olympijskych domu z predchoziho dne. Sefka reportovala CEO Jet Sportu a ten zaridil, abysme ten zazitek meli lepsi. Kdyz jsme tentokrat vesli do te VIP sekce ceskeho domu, tak to vypadalo jak v raji.

Najednou tam nejenom meli pivo, ale taky spoustu moravskeho vyborneho vina (pro me zahada proc nenabidnout vino i ve verejne casti). Ja treba piju vino mnohem radeji, tak jsem byl nadseny. Spousta peciva. Spousta chleba. Pomazanky. Kolace. Dobroty.

Uz ne mista na stojaka, ale krasne pohodlne mista na sezeni. No proste uplne jiny zazitek. Takovy detail. Stacilo vstoupit do jinych dveri!

Hned se nas ujmula vynikajici projektova manazerka co nas uz ocekavala. Provedla nas, vysvetlila, ukazala.. no proste presne jak se to ma delat. Pak rika, ze ma pro nas darek. A donesla pecen chleba. No uplne jsem se stydel, ze to moje stezovani si na nedostatek chleba se resi na teto urovni!!! Muj feedback na nedostatek chleba byl sdelen nasim pruvodcem jeho sefce. Pak ten feedback sel smerem k CEO Jet Sportu a ten nam potom nabidl lepsi variantu nastevy ceskeho domu a postaral se o to, ze ten chleba uvidime! To samozrejme nikdo nezminil. Jen nam proste dali pekny darek jako takove prekvapeni nam predali pecen. Pak ze pro nas maji dalsi darek a to upeceny kolac.

Zajimalo me jak tam ten chleba pecou tak mi udelali tour i seznameni s pekarem. Ptal jsem se ho jestli by nechtel prijed do ameriky a rozjet pekarnu tady. Rikal mi: “Dejte mi pokoj!”. Ze uz mu ta olympiada staci a tesi se domu:-). Tak bohuzel, zatim jsem pekare pro USA pekarnu nenasel:-).

Tak ted ke vstupenkam. V Jet Sportu rikali, ze tohle byla prvni olympiada, kdy bylo povoleno, aby prodali listky do sekci, ktere jsou rezervovany pro olympijske vybory nebo rodiny sportovcu. Takze to byla vzdy sekce ve ktere jsme meli listek. To bylo fajn. Pekna atmosfera. Vyborne sekce kde sedet.

Taky to byla prvni olympiada, kdy bylo mozne (ale jen velmi omezene) dat pristup do tzv. Familly lounge. To jsou znovu salonky, ktere jsou urceny jen pro olympijsky vybor nebo rodiny sportovcu primo v ramci sportovist. Protoze byla obrovska zima, tak to bylo neco co ten zazitek obrovsky vylepsilo. Treba hned prvni den olympiady jsme se sli divat na skoky na lyzich. Zacinalo to az vecer. Zima jak blazen. Ten salonek nebyl zadny luxus, ale meli navareno jidlo. Piti. Takze cekat v teple a pak jit ven az kdyz vse zacne vubec nebylo spatne. Taky se dalo divat za sklem a vubec nevychazet.

Nalevo byla ta family lounge a pred ni nase sedadla. Takto vypada family lounge. Podle vysacek na krku to tam vypadalo na same lidi z olympijskych vyboru a pak rozhodci.

Ono to je hned snesitelnejsi, kdyz je k dispozici takoveto zazemi. Date si kafe. Pockate v teple. Date neco na jidlo. Ale je to skutecne velmi omezene. I ten Jet Sport tohle mohl nabidnout velmi malemu poctu VIP klientu. A samozrejme za toto privilegium zaplatite silene penize (jen pro predstavu nechci psat presne castku, ale je to zhruba tretina budgetu co mam na rozjezd Pizzouna). Je to takovy ten luxusni segment, kde se uz vubec neda divat na hodnotu. Me treba zajimalo co jednotlive veci stoji. Na vstupenkach jsem videl ceny, ale vse ostatni bylo zakryto rouskou tajemnosti. Zaplatite celkovou sumu za ten zazitek. A luxusni cestovky uplne odmitaji dat ten rozpis co kolik stoji. Podle me kvuli tomu, ze zjistite jak strasne platite za nejakou malickost. Tak to radeji klientum daji do jedne velke ceny (balicku) a at to pak vubec neresi. To je takova moje teorie a asi to jinak ani nejde.

Me treba vrtalo hlavou kolik jsme platili za ten nas hotel. Nechteli jsme dojizdet vlakem ze Seoulu jako vetsina nastevniku olympiady. Chteli jsme byt primo v tom deni. Jenze jak vPyeongchangu (horsky kluster) tak Gangneungu (primorska oblast) je velmi malo hotelu. Ty se rozdelili nejakou loterii mezi ruznymi organizatory a cestovkami. Zrovna k tomu hotelu jsem mel vyhrady. Nejak vyjimecne dobry hotel to nebyl. Takovy prumer. Ale mam pocit, ze jsme za nej museli platit vice nez za pobyty v oblibenych Amanech. Ale Aman to rozhodne nebyl. Jenze na olympiadach je vzdy nedostatek ubytovani tak za to, ze jste nekde blizko se plati obrovske penize. Proste plati nabidka a poptavka.

A jestlize nechcete dojizdet tak to je pomalu privlegium, ze se do toho hotelu dostanete. Ve stejnem hotelu spali prezidenti, politici a ruzni papalasi z IOC. Treba jsem videl zrovna prijizdet presidenta Svycarska. Nebo potkal bodygarda ve vytahu od slovenskeho presidenta Andreje Kisky (ten tam zustal snad cely tyden, kdy naopak vetsina pohlavaru odjela treba hned druhy den po zahajovacim ceremonialu).

Na to, ze to melo byt jedno z top ubytovani na olympiade to bylo na me pomery docela bida. Proste nove otevreny hotel, ktery ma takove ty porodni bolesti. Uklizeci nestihou uklidit. Nebo omylem odnesou papuce nebo zupany. Zapomenou prinest flasky s vodou. To se parkrat stalo. Rekli jsme to nasemu pruvodci. Ten referoval sefce. A treba druhy den Jet Sport najmul kompletne novy a vlastni team uklizecek. Meli evidentne pro sve hosty cele patro a to pak zacali sami ulizet. Videl jsem jak jejich zamestnanci jim stoji za zady a hlidaji kazdy detail, aby vse bylo naprosto dobre uklizeno. V tomto byli naprosto vyborni, ze se snazili vse proaktivne resit. Okamzite nasli nejake reseni a starali se tak intenzivne o svoje hosty. Stacilo se zminit v aute po ceste nekam na nejake venue. A treba manazerka z Jet Sport zaridila by se vse napravilo. Za toto davam Jet Sportu jednicku z hvezdickou!

Treba takovy detail. Kazdy den nam na pokoj dali program na druhy den. Co budeme delat. Jake bude pocasi. Nejake nove korejske slovicko na nauceni. Nejaka zajimavost na pouceni. Proste aby clovek fakt mohl mit kompletne cistou hlavu a vedel, ze vse je zorganizovano za neho.

Olympiada je nadherny zazitek. Uprimne pritom zahajovacim ceremonialu jsem byl uplne emocne dojat. Je to strasne pusobive videt to na vlastni oci. Naprosto krasne a intenzivni. Netravim moc casu divanim se na sporty v televizi. Ale musim rict, ze ta atmosfera videt vse na miste stoji za to. Je to uplne neco jineho byt na miste. Proste to tak na vas vice dychne.

Tento report jsem psal trosku na preskacku. Pisu to s odstupem a neni to presne chronologicky. Hlavne mi slo o ty dojmy a jak to bylo zorganizovane.

Cestovni reporty uz moc casto nepisu. Uprimne jsem docela liny v letadle nebo jinde fotit. Ono to je fakt docela dost prace ten cestovni report pekne udelat!

Jen me ted na poslednim tripu zaujalo jak neuveritelne dobry ma Air France tzv. ground service. Leteli jsme prvni tridou s A380. To letadlo miluji. Je v nem lepsi vzduch. Je mene hlucne. Ale u Air France mi pripada uz docela zastarale. Sedadlo prvni tridy nebylo spatne. I v podstate dost pohodlne, ale neposkytuje tolik soukromi (privatni koje) tak jak uz je dnes casto zvykem.

Ale ten ground service je doopravdy velmi pusobivy. Kdyz prestupujete v Parizi tak vas vzdy vozi k letadlu a od letadla limuzinou. Neni to jak u Lufthansy, kdy se modlim at letadlo pristane na vzdalenem miste od terminalu, kdy je nutne prejizdet autobusem, a pak vim, ze Lufthansa zajisti limuzinu. U te Lufthansy to je tak na 50% kdy vam limuzinu daji a kdy ne. Ale Air France ji dava pokazde.

Ono to je totiz obrovska uspora casu. Kdyz letite do USA tak musite projit dalsi kontrolou pred nastupem do letadla. A to je docela blazinec, ktery zabere hodne casu. U Air France to vypadalo takto.

Prilet do Parize. U vychodu stoji pracovnice Air France. Personal v letadle nas predstavuje jmenem. Ta nas prevezme. Specialnim klicem otevre jeste v tom tunelu co se jde do terminalu vytahove dvere. Sjedeme dolu. Tam ceka Jaguar do ktereho nasedame.

Prijizdime do salonku. V tom Air France nabizi masaze zdarma (maji tam spa). Krasnou restauraci. Ale hlavne neni potreba prochazet imigracnim nebo cokoliv resit. Pracovnice si od nas vzala pasy a rekla, ze vystup ze Schengenu vyridi za nas! Tohle se mi v Evrope nikdy nestalo. Takto se prochazi imigracnimi v rozvojovych zemich, kdy vyuzijeme nejaky VIP program. Ze proste projdete hranicemi a ani nevidite uredniky, protoze vam nekdo jen orazitkuje pas mezitim co si sedite v salonku. Proste zadne zdrzovani.

Omlouvam se, ale moc fotek jsem si z lounge nevyfotil. Nejvice me asi zaujal vyber vod. Proste uz nejde o to, ze mate na vyber spoustu alkoholu, ale mate bar s vyberem vody.

Po prijemnem pobytu v loungi nas stejna pracovnice zavezla primo k letadlu. Na posledni chvili a prekvapive jsme uplne vynechali tu dalsi kontrolu co si americani vyzaduji. Nechapu jak to ti francouzi delaji, ale proste zakazniky prvni tridy uz s tim nechteji otravovat. Tohle Lufthansa neumi a kvuli tomu vas nevozi primo k letadlu kdyz se leti do USA. Po ceste k letadlu volala vysilackou a zkontrolovala jestli jsou nase zavazadla uz nalozena. Proste maly detail a cloveka to potesi, ze se nekdo stara.

Pak dalsi trosku sok kdyz v letadle ten hlavni purser vytahl vytisknuty papir o me z Wikipedie a rikal, ze se snazil to nastudovat, ale ta cestina se mu spatne cetla. Ale ze mi chce ukazat, ze se snazili. Proste koukam na to, ze si v Air France zjistuji kdo jim v tom letadle sedi.

Ten ground service maji vyreseny i v pocatecni destinaci i po pristani v Los Angeles. Cekala na nas dalsi pracovnice a prosla s nami imigracni a pozdeji i celnici (pres frontu urcenou pro personal – crew). Proste doopravdy se o vas staraji od zacatku do konce jako o nejakou celebritu.

Amanpulo je hotel z me oblibene site Amanu. Kazdy Aman je jiny a ma svoje charakteristicke znamky. Jsou to luxusni hotely, kde platite hlavne za soukromi a dobry servis. Amanpulo se na nachazi na soukromem ostrove Pamalican. Na celem ostrove neni nic jineho nez tento resort, ktery ma sve vlastni letiste.

Je to takovy raj na totalni relaxaci.

Aman ma denne dva lety malymi letadly z Manilly na Pamalican. Private jet na Pamalican ostrove pristavat nemuze, protoze maji kratkou runway.

Manila to PamalicanETD: 1300H & 1600HETA: 1410H & 1710H
Pamalican to ManilaETD: 0930H & 1430HETA: 1040H & 1540H

Kdyz priletite komercni aerolinkou tak na vas u vychodu z letadla cekaji zamestnanci z Amanu. Prevezou vas do terminalu pro privatni letadla, kde ma Aman svuj salonek. Date si nejake obcerstveni a pak letite 70 min. let na Pamalican ostrov.

Po prijezdu nas privitali zamestnanci a generalni manazer.

Golfovym vozickem zavezli na pokoj. Kazdy host ma svuj solarne nabijeny golfovy vozik s kterym se pohybuje po ostrove. On ten ostrov je docela velky. Obejit ho myslim trva tri hodiny. A i restaurace a ruzne aktivity jsou dost daleko od sebe, takze se ten vozik hodi a je to zabava ho ridit. Zamestnanci vzdy v nejaky nestrezeny okamzik vymeni rucniky na sedadlech a dodaji novou chlazenou flasku z vodou, kdyz nekde ten vozik necha stat.

Na pokoji na nas cekala flaska sampanskeho a cerstve ovoce (ktere kazdy den obnovovali).

Pokoje jsou takove roztrousene vilky, ktere jsou od sebe i docela dost vzdalene, takze mate hodne soukromi. Nektere jsou primo na plazi. Tzv. Beach casitas a to je presne pokoj, ktery jsme meli. Myslim, ze ty beach casistas 20-27 jsou nejlepsi z hlediska soukromi.

Spousta prostoru kde si lehnout nebo odpocinout.

Od casity vedla mala cesticka na plaz s lehatky.

Takhle to vypada, kdyz se podivate na plaz. Mate pocit, ze jste na tom ostrove sami.

Z aktivit jsme vyuzili jejich centrum na potapeni. S perfektnim vybavenim a vybornym divemasterem. Kazde potapeni bylo vzdy jen pro max. dva lidi + divemaster. Takze je potreba si zabukovat den predem, kdyz prijedete jen na par dnu a mate nejaky specificky cas kdy se chcete se potapet.

Aktivit v hotelu je vice. Muzete jezdit na kole. Hrat tenis. Maji tam krasny gym. Vyborne spa. Ten muj report neni vycerpavajici. Spise tak namatkove co me napadlo nebo co jsem delal. Pro me bylo hlavni zjistit jak se na tom ostrove da kitesurfovat. Informace jsem nemel jednoznacne. Treba jak resit logistiku, kdyz pro prelet tim malym letadlem maji napsane vahove limity, a kdyby si clovek tahal svoje vybaveni tak jak to vlastne vyresit. Ted uz vim, ze vse jde bez problemu a proste je jen dulezite si to dopredu domluvit a koordinovat.

Jednou rano jsem si sel zakitovat s mistnimi zamestnanci. Melo totiz foukat hned brzo rano, tak jsem poprosil jednoho z nich at me vzbudi. Mart z frontdesku, sefkuchar ze Spanelska a dalsi sefkuchar z japonske restaurace chodi skoro kazde rano kitovat pred praci. Tohle je takova hodne zvlastni vec na Amanech, ale casto se hosti se zamestnanci doopravdy zkamaradi. Je to takove specifikum Amanu jak dobre lidi tam zamestnavaji. Tezko se to ale da vysvetlit.

Mart (napravo – vyborny clovek) mi pujcil harness a impact vest:-). Vybaveni jsem mel pujceno od instruktora co prave odjizdel.

Zamestnanci pak odesli do prace a ja jezdil dale sam.

Totalni raj! Nejlepsi sezona pro kitesurfing je prosinec az brezen (nejlepsi vitr).

Jidlo. Moje oblibene tema. Tak jen par obrazku. Amanpulo ma nekolik restauraci a v kazde vari neco jineho.

Aman taky vzdycky umi pripravit krasne vecere, kdyz treba skupina lidi chce mit nejaky zazitek a peknou veceri na plazi.

Kazdopadne se chystame brzy vratit a tentokrat si beru kompletne vsechno moje vybaveni na kitesurfing!

S tim jak vzrostla popularita cestovani za mile a vylepsila se ekonomika, tak se cestovani za mile zhorsilo. Aerolinky devaluovali nabidky letenke za mile. Na stejny let je najednou potreba mit nasbiranych mnohem vice mil. A rapidne klesla nabidka vyberu letenek, ktere je mozne za mile sehnat.

Lufthansa – najit first class je v podstate nemozne. Jen lide s elitnim statusem snad maji lepsi pristup.
Swiss – stejne jak Lufthansa.
Air France – davaji first class za mile jen lidem s elitnim statusem.
British Airways – taky bida oproti situaci pred par lety.
Cathay Pacific – byvala spousta letenk, obzvlast na posledni chvili. Ted jsou pryc.
Singapore Air – neni to uplne zoufale, ale saver awards jsou taky tezke najit.
Korean Air – posledni stalice, kde je dost letenek za mile.
Asiana – stejne jako Korean Air. Porad dost letenek.
Etihad a Emirates – sem tam se neco najde. Ale zadny nadherny deal to neni.

Ten muj komentar se tyka first class letenek. Treba economy vidim mraky temer vsude.

Na druhou stranu premiove cestovani (business a first class) za hotovost se vyznamne zlepsilo. Jeste pred par lety byly first class letenky prumerne za 13-20 tisic dolaru. Ted se daji sehnat za 5-10 tisic dolaru. Nejlepe jsou na tom letenky, kdy cesta zacina bud z Evropy nebo Asie. Na stejne datumy muzete z Evropy letet do USA nebo Asie prvni tridou za 5 tisic dolaru!!! Me to pripada neuveritelne, ze se da letet za tak malo penez prvni tridou. Jeste si vybirate jakym letadlem chcete letet (A380 apod.). Kdyz date stejne datumy a zacnete stejny vylet z USA tak to bude za 10 tisic a vice. I to je porad levne oproti situaci pred par lety. Ale je videt, ze zakaznici v USA jsou asi ochotni utracet za cestovani mnohem vice nez lidi v Evrope, ze ty ceny jsou o tolik vyssi.

Pekny clanek popisujici kouzlo Aman hotelu. Jen mimochodem, zakladatel Aman hotelu ma ceske koreny (jsem hrdy jak jsme dokonaly narod!!).

Par trip reportu jsem o Amanech psal. Nastivil jsem jich uz jedenact. Z kazdeho jsem trip report nechtel delat, protoze citim, ze uz toho je moc i s temi partrip reporty co jsem uz Amanu popsal. Ja naprosto chapu, ze to je drahy hotel a vetsina lidi se do nej asi nepodiva. Ani me neslo o to se nejak chlubit. Jen jsem se do tech hotelu sam nadchnul a kdyz jsem psal trip reporty tak jsem se o to nadseni chtel podelit.

V komentarich u minulych trip reportu treba zaznelo, ze to nejsou realne zazitky. Coz asi tak nekomu pripada. Ja mam naopak presne opacny nazor. V tom clanku co jsem linkoval na zacatku to definovali takto:

Aman is able to do what it does best: make guests feel connected to local cultures. Aman provides the very wealthy a way to interact’”at the right distance and with the right handling’”with exotic and foreign places but within the cocoon of a five-star hotel.

Tohle je naprosto klicove. Kdyz prijedu do vzdalene oblasti, kde nikdo neumi anglicky, nejsou tam hotely, neni se kde najist, tak jsem jako turista ztraceny. Nejaky zazitek z toho budu mit, ze treba spim nekde po siraku, nekdo se na de mnou smiluje a nekde neco snim. Mozna tomu neverite, ale v mladi jsem cestoval stopem. Treba moji manzelku jsem vzal na cestu stopem do Maroka (jsem si ji tak trosku testoval nez jsem si ji vzal). Pres tri tisice kilometru stopem. Casto bez vody, v horku cekani nekolik hodin u silnice nez nas nekdo sveze, protoze pobliz nic nebylo. Jidlo jen co jsme si nesli v batohach. Low cost. Zadne penize na utraceni jsem nemel. Spani nekde v prikopu. Me to fakt silene bavilo (za mlada). Ale taky jsem treba stravil den chozenim po nejakem marockem meste a neustale hledal kde koupit mapu a mezitim nas vzdy nekdo zatahl do obchodu se slibem mapy a nabizel koberce (a byl nastvany kdyz jsme je nekoupili). No proste to jen pisu jako takovou vsuvku, ze nejsem s tim cestovanim uplne mimo a zazil jsem si cele spektrum. Ale nevim jestli to bylo o tolik realnejsi zazitek (coz si nekteri lidi mysli) nez co zazivam dnes.

Takovychto autentickych zazitku mam trosku mene, i kdyz to k te zemi taky patri, ale je to jen mensina (Indie).

I uznavam, ze mi preferuji spat v dokonale pohodlne posteli s koupelnou kde tece voda pod proudem a vse je krasne ciste. To je co v Amanu ocekavam a ze nemam zadne neprijemne prekvapeni je i soucasti te vysoke ceny.

Naopak takovychto autentickych zazitku jsem diky Amanu zazil vice. Dostat se na mista, kde neni ani jeden turista (jen par mistnich). Kochat se pamatkami s vybornym vykladem od pruvodce, ktery pak ve vhodny okamzik pripravi domaci limonadu na osvezeni.

Kdyz se dostanete na uplne stejne odlehle misto v Amanu tak i kdyz ve vesnici nebude skokro nikdo mluvit anglicky (coz je normalni na spouste mist, kde nejezdi moc turistu), tak mit mistniho pruvodce, co v te vesnici zije a mluvi anglicky velmi dobre je naprosta vyhra. Uz od posazeni do auta z letiste, vam muze povypravet vsechny mistni zvyky, jak se zije, proste cokoliv vas zajima. Samozrejme vas neco musi zajimat a nesmite se bat ptat!

Pozvanka na indicky caj s cerstvym mlekem od vodniho byka. Tohle jsou zazitky, ktere vam luxusni Aman zaridi.

Rodina a ozraly strycek (ostuda rodiny), kteremu bylo lito, ze ho odhaneli, aby nedelal ostudu, kdyz prisla vzacna nasteva. Tak aspon sedel na plote a maval.

Tohle ma pro me osobne neuveritelnou hodnotu, protoze cestuji a chci rozumet. Jenze kdybych se jen koukal a cestoval s batuzkem, tak proste na takoveho cloveka co by mi vse vysvetloval ani nenarazim. Zboznuji diskuze i o citlivych tematech. Zvlastnostech mistni kultury. O nabozenstvi. Proste doopravdy cokoliv. Proste clovek co na toto neni zvykly tak by se takovemu pruvodci snazil utect, protoze by chtel zazit to “autenticke”. A ja naopak jsem nastvany, kdyz takoveho pruvodce nemam, protoze se citim ochuzen jen koukat na autenticke bez moznosti treba mistni lidi oslovit (a mit nekoho kdo to prelozi). Nechci jen videt, chci rozumet. Taky ten mistni pruvodcepresne vi co se hodi a nehodi. Napr. kdy je vhodne fotit a kdy ne. Kdy si sundat boty. Jak se chovat v urcite situaci. Ono se to da sledovat, ale taky je jednoduche se dostat do trapasu, ze proste mistni zvyky neznate.

Tohoto dedecka jsme potkali v Bhutanu pri chozeni po horach. Odesel do hor, aby se mohl cely den modlit a pripravit se na smrt. Bydli tam v male chatrci. Deti mu donesou jednou za tri mesice pytel ryze a kousek masa. Sam si tam pestuje zeleninu. Cim vice se blizi smrt tim vice se chce modlit a pripravit se na ni. A cim dele se tam modli, tim je vice vyrovnany a klidny s tim, ze smrt prijde.

To jak zminuji v tom clanku, ze jste spojeni s mistni kulturou to je treba kdyz chcete ochutnat mistni jidlo a jste pozvani k nejakemu zemedelci domu, kde v dolnim patre domu jsou ustajeny kravy a zvirate. A jste pohosteni s dukladnym vykladem o jidle. Me fakt zajima co mistni lidi ji k snidani, k obedu a k veceri. Jak casto ji maso, apod.

Nasteva u mistniho farmare v Bhutanu a obed.

Aman ma taky svoje chyby. A ne kazdy Aman nabizi ten stejny zazitek. Taky po par dokonalych zazitcich vzroste ocekavani a pak me vadi, kdyz nejaky jiny pobyt neni stejne dokonaly. Proste to meritko se zmeni a divam se na to z jine perspektivy. Ale i pres vsechny nedostatky porad neznam lepsi alternativu jak cestovat a mit ten intimni zazitek s mistni kulturou. Pro lidi co maji obrovske mnozstvi casu a zvladnou se naucit mistni jazyk tak ti zazijou mnohem vice a lepe (kdyz mate cas v zemi dlouhodobe zit tak se tomu nic nevyrovna). Pro ty co maji limitovany cas to je podle me nejlepsi moznost jak cestovat a poznavat. Ale je potreba byt dusevne pripraven. Umet ptat. Nesmi jen cekat co se mu vsune pod nos. Casto nejlepsi zazitek byl, ze treba pruvodci v Amanu rekneme, jestli bysme nemohli nastivit mistni skolu. A on rekne, ze neni problem a jdeme.

A pak si chcete povykladat se studenty, kteri se uci anglicky, ale kazdy se boji promluvit. A znovu jste radi, ze mate pruvodce, ktery prelozi co je potreba a muzete skutecne komunikovat.

Aman je takova kombinace luxusu a tech kulturnich zazitku. Kdyz se chcete citit jako indicky maharadza, tak vam treba uprostred dzungle udelaji veceri jen pro vas. Jdete po ceste ktera je oznacena stovkami zapalenych svicek.

Protoze to je doopravdy uprostred dzungle, tak tam neni elektrina a jite jen za svetla svicek. Kdyz maharadza sel lovita prisel cas na veceri, tak sluzebni vysekali misto v dzungli a pripravili veceri.

I v tomto vidim zazitek. Muzikanti hraji k veceri. Sedime tam sami s manzelkou a uzivame si doopravdy jak nejaky kralovsky par.

No nejak jsem se rozepsal. Zacalo to tim, ze jsem si cetl ten clanek. A pak jsem se proste nad tim znovu zamyslel, proc to nekterym lidem pripada jako neautenticke a co vlastne na tech Amanech sam ocenuji. At si kazdy cestuje jak chce nebo jak mu vyhovuje. Ale pro ty co maji penize penize a nemaji moc casu, tak toto je podle meho nazoru velmi dobry zpusob cestovani. A jestli mate nekdo nejaky typ jak cestovat jeste lepe (bez ohledu na budget) tak mi nevahejte napsat.