Kdyz se zacina nejaka nova firma tak to doprovazi bolesti rustu. Ze zacatku je to jednoduche. Clovek (majitel) pracuje sam a vsechno nejak zvlada. Ma o vsem prehled a prace je tak akorat. (Ale zustat v teto fazi navzdy podle meho nazoru taky neni uplne ono.)

Pak zacne byt prace hodne a je nutne nekoho zamestnat. Pro me je nejtezsi najit presne ten okamzik kdy vzit prvniho zamestnance. Nechci aby se v praci flakal a zaroven kdyz uz te prace mam moc, tak je tezke najit cas na trenovani a kontrolu zamestnance. Takze kdyz mam prace az nad hlavu tak vim, ze je na 100% vhodny okamzik nekoho namout. Ale taky uz je casto prace tolik, ze se to pomalu neda zvladat. Kontrola a trening totiz zabere taky hodne casu. A nemuze se to odflaknout.

Na vyberu prvnich zamestnancu hodne zalezi budouci uspech cele firmy. Mam pocit, ze obzvlast u prvnich zamestnancu je potreba presne obtisknout DNA startupu. Urcit pravidla, styl prace, ktere pak ti prvni zamestnanci budou rozsirovat na dalsi zamestnance. A vidim, ze to tak skutecne funguje. Proste si urcite pravidla od toho jak chcete aby lide chodili do prace oblikani, jestli muzou jist v kancelari u stolu obed, jestli muzou chodit o par minut pozde do prace nebo na minutu vcas, jestli je dulezite udelat praci nebo staci vypadat zaneprazdnene… Muzou to byt pravidla mala nebo velka. Oni si totiz zamestnanci mezi sebou reknou co je dulezite. A funguje to tak i do budoucna kdyz uz dalsi zamestnance osobne nevybiram a netrenuji.

Jakmile mate prvniho zamestnance a podari se vam najit spravneho cloveka tak ucitite obrovskou ulevu. Praci, kterou jsem si myslel, ze nepujde delegovat a budu delat porad sam najednou s chuti predavam. Je to az tak, ze kdyz prvni zamestnanec onemocni a najednou musim delat praci, kterou jsem drive normalne delal, ze to je proste problem. Vubec se mi nechce. Pritom jsem tu stejnou vec automaticky delal kazdy den. Trvalo mi to treba jen hodinu denne. A nebyl to problem. Jednou si zvyknu, ze to nekdo muze delat za me a tezko se vraci zpet.

Proto i moc nemam rad fazi, kdy mam jen jednoho zamestnance. Stane se totiz, ze bude nemocny. Bude chtit mit volno, dovolenou nebo nejaky duvod pro neprijde do prace. A ja vim, ze uz se mi strasne nechce delat to co jsem jednou predal. Zrovna ted jsem v teto fazi s mou kancelari v Kalifornii. A chci najit druheho zamestnance. Uz jsem jednoho mel, ale vcera “nevydrzel” pod tlakem. Bylo toho na neho asi moc noveho a moc rychle. Ale bohuzel v podnikani co delam to neni jako ve fabrice, kde by slo naucit se jednu jednochou cinnost a delat ji cely den. Takze hledam zamestnance cislo dve.

Jakmile mam dva zamestnance nebo nejlepe tri tak je to uz perfektni stav. Je mozne kamkoliv odjet a firma v podstate funguje sama. Kdyz nahodou nekdo onemocni tak je vzdy k dispozici dalsi clovek co muze zaskocit.

Pred dvema tydny mi zavolal zakaznik pro ktereho delam fulfillment a chtel slevu z nasich cen. Za predchozi mesice jsme pro neho poslali zhruba 100 zasilek mesicne. Neni to zadny velky objem. Vydelalo se na tom pouze par stovek dolaru mesicne.

A tento zakaznik mne zavolal v nejmene vhodny okamzik. Zrovna kdyz mne privezli posledni kontejner s koly. A ja jsem mel obavu, ze se uz do skladu nevejdou. Mel jsem prace nad hlavu. Takze jsem zrovna nechtel diskutovat jak zmenit smlouvu a davat mu slevu. Slusne jsem ho poprosil at mi da par dni na rozmyslenou. Ale byl to takovy “tlacic”, ze za kazdou cenu chtel abych se hned rozhodl hned ten den a ze klidne odejde nekam jinam. Stravil jsem asi 15 minut na telefonu v docela ohnive diskuzi, kdy jsem se snazil vysvetlit, ze ten kontrakt ted menit nechci. Ale nechtel se nechat odbyt. Dostal jsem cas do odpoledne se rozhodnout.

Takze jsem si vzal papir a tuzku. Vsechno jsem si poradne spocital. A napsal jsem email klientovi, ze po shrnuti spoluprace bych mel cenu zvysit. Klient se vylekal a zacal hned volat jestli jsem ochoten dal spolupracovat za stejne ceny. Nechtelo se mi to resit, tak jsem rekl, ze to je OK.

Jenze co se nestalo. Druhy den, kdyz mi prijel kontejner tak najednou privezli nove zbozi pro tohoto klienta. Ale bylo toho 5x tolik nez obvykle. O tomto se klient zapomnel zminit, ze potrebuje vice mista v mem skladu. Asi spolehal na to, ze v jeho kontraku je, ze mu vse skladujeme zadarmo a plati nam pouze za odeslanou zasilku.

Nastesti vyrazne vyrostl pocet objednavek na odeslani. Misto 100 mesicne to je ted 100 tydne! Takze je z toho nakonec i lepsi business.

Je tady neco cemu nerozumim. Kdyby za mnou prisel a rekl, ze bude posilat mnohem vice zakazek tak mu tu slevu asi dam. Ale zpusobem jak vyjednaval se mi uplne zprotivil. O tom, ze budu potrebovat mnohem vice mista na skladovani se ani nezminil. Byla to trosku manipulace misto toho aby na rovinu rekl co potrebuje a jaka je situace. S timto jednanim u me toho moc nedosahl. Jakoby nevedel, ze nejde na lidi jen tlacit, je potreba premyslet co je prospesne pro obe strany.

Uz jsem si rikal, ze s tim filozofovanim prestanu otravovat. Ale nejak se mi to porad honi hlavou.:-). Sam dost casto premyslim jake vlastne chci mit cile. Je to obrovske dilema. Sam totiz patrim spise k te druhe skupine lidi, kteri veri, ze hodne veci lze dosahnout.. staci hodne chtit. Kdyz neco hodne chci, tak mam silu prekonavat prekazky. Nekdo jiny rekne, ze taky chce to stejne jako ja, ale vzda se jakmile se objevi prvni problem.

Ono u tohohle premysleni dosahovani cilu je zajimave, ze clovek poradne nevi co chce. Myslim si, ze neco chci, ale jakmile toho dosahu tak mi to nepripada zas tak super. Znate tento pocit? Po necem touzite. Strasne to chcete a zda se to nedosazitelne. Pak toho dosahnete a najednou zjistite, ze to zas takovy zazrak neni.

Muj osobni cil asi od mych 19 let bylo do 3 let mit moznost jit do duchodu:-). Proste vydelat dostatek penez, abych nemusel pracovat. Kazde tri roky jsem to zhodnotil a zjistil, ze jsem to delal spatne a znovu jsem si dal stejny cil. Hodnekrat jsem vydelal dost penez, ale treba jsem je poutracel za nesmysly. Po mych par poslednich letech v USA se k tomu cili vyrazne blizim. Ale sakra uz ani nevim jestli to chci.:-)

Nerikam, ze nema cenu se o neco snazit. Jen ze to je trosku komplikovanejsi. Urcite ma cenu si na vlastni kuzi vyzkouset dosahnout cilu po kterych touzite. Je dobre se nebat zmen a o neco se pokusit. Aspon se vam v hlave ujasni co chcete.

Tohle dobry clanek na zamysleni o tom kdo vice riskuje. Podnikatel, ktery zalozi novou firmu nebo venture kapitalista, ktery do teto firmy investuje. Clanek je teda v anglictine, takze nenadavejte:-).

Jde o to kolik kdo riskuje. Jestlize nekdo investuje posledni penize tak to je obrovsky risk. Kdyz ma nekdo prilezitost byt zamestnan za velke penize a misto toho zacne podnikat za maly plat, tak to taky povazuji za risk. Kdyz ale nekdo zacne podnikat, chce mit obrovsky plat a investori to zaplati, tak to si myslim, ze podnikatel moc neriskuje.

Co je lepsi? Myslet si, ze nic nejde nebo verit ze vsechno jde, ale musi se chtit?

Napriklad:

• Ucil bych se jazyky, ale neleze mne to do hlavy.
• Podnikal bych, ale nemam penize.
• Chtel bych si najit lepsi zamestnani, ale vim, ze to co chci delat nebo za jake penize chci delat tak me stejne nevezmou.

Nebo… vite, ze vsechno jde, ale nic neni zadarmo. Muzete dosahnout na sve cile, ale vite, ze to da dost prace. A taky vite, ze si muzete dat hodne velkoryse cile… a pujdou splnit. Jde jen o to jak moc se vam chce makat (ucit se, pracovat, delat kompromisy, venovat energii a cas).

Takze co si myslite, ze je lepsi? Ja myslim, ze varianta cislo jedna:-). Nemusite nic delat, nemusite se snazit… a vite, ze vam nic neutece. Protoze stejne nic nejde. Ta druha varianta je trochu frustrujici. Vite, ze jde vsechno a uvedomite si, ze to jen zalezi na vas. A ze cim vetsi cile mate tim vice prace to bude.