Category Archives: Guest posts

Prispevky od pratelu Podnikani v USA… Rozsirujeme ruznorodost nazoru, zkusenosti, pripadovek od dalsich zajimavych lidi.

Tiptrans – logistika v době Coronaviru

Napsat tento článek mě napadlo když jsem si přečetl o té cestě do Kanady. Musel jsem se usmát, protože i já v tu dobu cestoval a to do Vietnamu. Tak nejdřív něco málo o té cestě a pak napíšu něco o podnikání v oboru logistiky v souvislosti s COVID-19.

V mém případě šlo o dovolenou. Odlétal jsem 3. března. Všchni známí mě od toho zrazovali, ale vzhledem k tomu, že Vietnam byl v té době (a pořád je) bezpečnější než ČR tak jsem strach neměl. Bylo tam minimum případů a navíc na opačné straně země. Během 14 dní se situace dost změnila. Přibylo tam pár případů a i když to bylo opravdu minimum na tak velikou zemi, tak vláda začala okamžitě jednat. Lidi najednou začali nosit roušky, na mnoha místech se začala měřit teplota, všude se objevila desinfekce a každému denně chodili SMS s aktuálním stavem a radou co dělat (udržujte si odstup, myjte si ruce, noste roušku). Podél cest se objevily bannery s návodem, jak se chovat. Nebylo to přikázáno, ale líbilo se mi, jak ta nová pravidla společnost vzala za své v rekordně krátké době. Lidi byli v pohodě. Osobně mi to nepřišlo divné, žil jsem pár let v Hong Kongu a byl jsem zvyklý, že lidé třeba nosí roušky. Ten pocit tam však ostře kontrasoval v tím, co se dělo v ČR, kde se dělala jedna bota za druhou a mezi lidmi začala panika.

Pár dní před koncem už nebylo úplně jasné, jestli bude let do ČR v pohodě. Překotně se pořád něco navrhovalo a nikdo si nemohl být jistý co se stane druhý den. Bylo mi jasné, že jakmile se uzavřou hranice tak drasticky klesne počet letů a bude problém se vrátit. Nakonec to vyšlo, ale bylo to opravdu za pět minut dvanáct. Po odletu z Vietnamu se země uzavřela pro lidi z EU a přiletěl jsem v neděli, v podstatě posledním spojem. V pondělí se uzavíraly hranice. Neodpustím si podotknout, že jsem byl opravdu šokovaný. Po příletu na pražské letiště nikoho nezajímalo odkud člověk přiletěl. Žádné měření teploty. Prázdné desinfekční stojany. Obrovské shluky lidí před imigračním, namačkaní na sebe. V tu chvíli jsem už viděl, že u nás se opatření prostě dělají “čím víc tím líp” ale nikdo nad tím nepřemýšlí. Vláda to umí dělat hrubou silou, ale neumí to dělat chytře.

A teď k tomu podnikání.
Provozuji Tiptrans (https://www.tiptrans.com/cs/), firmu, která přeposílá zásilky (ala Shipito) Máme sklady v 5 zemích – v Hong Kongu, Číně, Anglii, Německu a v ČR. Vždycky jsem si říkal, že je fajn být takto rozkročený, protože případná krize v jedné zemi ten business nepoloží. Opačná strana mince je ta, že frekvence “potíží” je vyšší, protože pořád se někde něco děje.

Nejprve Čína.
Situace tam eskalovala a byly prodlouženy novoroční prázdniny. Náš sklad zůstal uzavřen výrazně déle, než jsme očekávali a bylo potřeba jej začít dotovat. Když se pak situace začala uvolňovat, tak jsme naráželi na neustálé problémy a museli jsme hodně improvizovat. Třeba – některé fabriky a logistické firmy začaly fungovat, ale naše industrial zone byla pořád zavřená. Nemohli jsme přijímat zásilky. Pro mě je neakceptovatelné že si k nám někdo něco zašle a vrátí se mu to zpět jako nedoručeno. Takže pár našich lidí co bylo doma v karanténě v Shenzhenu si nechalo ty zásilky přesměrovávat domů. Pak jsme mohli do skladu třeba jen v úterý a čtvrtek (regulovalo se množství lidí na té ploše). Tak jsme to tam převozili. Začali jsme akceptovat zásilky na naší adrese. Jenže – všude samé roadblocks a dopravci buď nemohli, nebo nechtěli zajet až k naší budově. Takže nám to prostě vyklopili na silnici před těmi betonovými záterasami. Museli jsme to nosit do skladu sami (celkem daleko) což byl fakt problém vzhledem k tomu, že jsme měli velmi omezený staff (do dneška nemáme 100% lidí zpět).

Postupem času se to celkem uklidnilo a najednou se objevil další problém – nedostatečné kapacity letadel a restrikce u dopravců pro různé země, jejichž seznam se mění doslova každý den. Není to fakt sranda, máme v systému přes 100 dopravních služeb a když to zkombinujete s 200+ zeměmi do kterých se zasílá/nezasílá tak si to asi dovedete představit.

Také je zajímavé sledovat zákazníky. Kupř. tento týden jsme prostě museli vypnout všechny poštovní služby. Je prakticky jasné, že cokoli teď zašlete čínskou poštou buď vůbec nedojde, nebo až za několik měsíců. Nedává smysl to vůbec poslat. Jenže to znamená, že najednou nabízíme jenom drahou dopravu (DHL, FedEx, TNT, UPS) a lidem se to nelíbí. Někdo to chápe, ale někdo trvá na tom, ať to pošleme tou poštou. Jenže to je pro nás veliké riziko, protože byť vám ten člověk 100x napíše že si je všeho vědom a bere riziko na sebe tak za dva měsíce ztratí trpělivost, dá vám negativní hodnocení a otevře chargeback, který prostě prohrajete.

Německo.
Když už to bylo v Číně jakž-takž v pohodě, tak se najednou objevil problém s hranicemi. Náš sklad v Německu je 10 min autem od toho českého. Má to řadu výhod – z obou lokací tak můžeme nabízet dopravce z druhé země, tzn. z CZ umíme poslat balíky přes německou poštu a naopak, balíky v Německu lze poslat DPD nebo Českou poštou. Můžeme zaměstnávat Čechy. A právě z této výhody se jak mávnutím kouzelného proutku stala naše slabina. Vláda nechala nejprve pendlery jezdit do ciziny za prací, takže to bylo OK, měli jsme vyjímku. Pak se ale rozhodli tu vyjímku zrušit. Dostali jsme 3 dny na vyřešení. První krok byl jasný – oznámit zákazníkům, ať tam nic neposílají. Nechtěl jsem riskovat nepřevzaté zásilky. To byl první den. Ten následující jsme převezli kompletně všechny balíky z Německa do ČR. Byla to hrozná pakárna 🙂 ale nemohl jsem riskovat, že se k balíkům našich zákazníků nebudeme moci dostat třeba dlouhé měsíce (nebo i roky jak straší Prymula). V mezidobí jsem samozřejmě pořád přemýšlel, jak to udělat, aby byl sklad otevřený. V deset večer jsem sehnal čecha s trvalým pobytem v Německu, který byl ochotný tam sedět a přijímat balíky s tím, že si je denně převezeme a budeme zpracovávat v ČR. Ve středu dostal neuvěřitelný rychlokurz a ve čtvrtek, kdy jsme už nemohli za hranice, to zůstalo na něm. Vyřešili jsme logistiku, takže vše si ihned stáhneme a zpracujeme v českém skladu. Ani jeden balík nebyl nedoručený.

Krize
Není to jednoduchá situace a chápu, že spousty lidí se cítí v pasti. Ale apeluji na každého, aby se vyburcoval ke kreativitě a nastalou krizi využil ke tvorbě něčeho nového. Hrozně se mi líbí jak dokážou být někteří lidi akční když je potřeba (kupř. skupina COVID19CZ je fakt inspirativní, obdivuji co všechno dokázali udělat za pár týdnů, od infolinky až po plicní ventilátory).

My jsme uspořádali začátkem roku sbírku a poslali na naše náklady darované ochranné pomůcky do Číny a do Hong Kongu. Teď se situace obrátila a tak jsme nakoupili roušky a respirátory zase v Číně a v Hong Kongu (za čtvrtinovou cenu než to kupuje vláda) a posíláme je do ČR. Vymysleli jsme a integrovali řešení, jak si naši zákazníci mohou tyto věci “koupit” jedním kliknutím (eliminovali jsme poněkud zdlouhavý proces Asistovaného nákupu, protože teď se hraje o čas). Kupujeme denně za aktuální street prices. Desítky tisíc respirátorů se tak podařilo odeslat pro obyčejné lidi, ale také nemocnice, lékaře a stomatology.

Lidi teď musí sedět doma, ale pořád potřebují logistiku. Vycházíme jim vstříc naší novou službou Přímá zásilka (https://www.tiptrans.com/cs/poslat-balik) kdy si z pohodlí domova mohou objednat dopravu. Vyzvedneme balík druhý pracovní den a doručíme kamkoliv do světa. Také jsme stlačili poštovné na minimum. Hodně se teď posílá jídlo a sazmořejmě roušky, často do Anglie. Využíváme naší existující infrastrukturu, takže třeba i z ČR mohou poslat do Anglie zboží přes anglickou poštu.

Úspěch a neúspěch se rozlišuje jenom jednou věcí – realizací. Nápad nestačí. A jo, je to nepohodlné a někdy na palici, ale taky to je dobrodružství a zkušenost. Teď je fakt dobrá příležitost začít realizovat to, co už třeba dlouho nosíte v hlavě.

Přeji všem čtenářům pohodovou karanténu,

Marian

Zpráva z obchodní cesty do Kanady v době Coronavirusu

Jmenuji se Jakub Hlavenka a jsem zakladatel společnosti GlobalHeadout LLC ( www.globalheadout.com ). Pomáháme Českým a Slovenským firmám prorazit na americkém trhu. Naším úkolem je dostat jejich produkty do nabídky lokálních restaurací, obchodů i velkých řetězců a to jak po obchodní tak po legislativní stránce.
Naše společnost má sklady v Los Angeles, kam původně směřovala i naše cesta. Nejdříve jsme si ale udělali zastávku v Torontu, abychom zde vyzkoušeli, jak bude reagovat kanadský trh na některé námi importované produkty.

4.3.2020 jsem odlétal z České republiky, v tuto dobu u nás panovala ještě optimistická nálada v situaci týkající se koronaviru, bylo identifikováno ,,pouhých” 5 pozitivních případů COVID-19.

V Torontu ten samý den bylo 95 pozitivně testovaných. Na letištích ještě panoval klid, vše normálně fungovalo. Poprvé jsem zaznamenal aktivní nošení roušek, až u personálu letiště v Kanadě.

5.3.-16.3. 2020 během našich obchodních schůzek jsem nevnímal strach ani paniku, jen respekt z celé situace. Všichni zaměstnanci, kteří přicházeli každý den do styku s lidmi měli roušky, rukavice a dezinfekci, kterou použili vždy po každém klientovi k čištění od platebního terminálu až po pás na eskalátorech. Po dvou týdnech se počet nakažených COVID-19 změnil z 95 na 200. Do této doby nebyl v podstatě žádný problém se s kýmkoliv sejít.

17.3.2020 večer stále fungovali bary a kluby v centru města, které byli plné bavících se lidí. Je až neuvěřitelné jak rychle se situace může změnit.

18.3.2020 premiér Kanady vyhlásil nouzový stav, stopl veškeré lety do Kanady a ze dne na den zmizely takřka všichni hosté z hotelu, ve kterém jsem byl ubytovaný. Osobně jsem mluvil s manažerkou hotelu, která mi sdělila, že jsem v 8-mi patrové budově zbyl jen já a 2 hosté, a to o před pár dny byla téměř plná! Z mého pohledu celá situace nejvíce ovlivnila turisty, kteří nechtěli riskovat uvíznutí v Kanadě. Z místních jsem stále vnímal pozitivní přístup a nadhled.. Taxikář, který mě vezl na letiště, si pochvaloval rozhodnutí vlády, která mu dala příspěvky na bydlení a jídlo, aby tuto situaci mohl přečkat a upozornil mě, že není zaměstnanec, ale živnostník. Díky novým opatřením majitelé společností postupně začaly rušit osobní schůzky a pro mě nemělo smysl v Kanadě dál setrvávat.

Změnit si let zpět do Evropy nebyl žádný problém, i když se ke mě dostali různé informace o tom, že to bude problém nebo to nepůjde vůbec, šlo to v pohodě a dokonce to vyšlo i levněji než normálně, ani čekací doby na telefonech aerolinek netrvali déle než 5 minut.

19.3.2020 zvláštní pocit na cestě zpět vyvolávala prázdná letiště v Torontu i v Praze. Kromě pár lidí z personálu, nikde nikdo nebyl. Po příletu mě nikdo nekontroloval z jaké země jsem přiletěl, dostal jsem akorát informační leták, kde je poučení, jak byste se měli chovat podle toho, odkud jste přiletěli a hnali mě pryč z letiště.

Níže pár fotografií z letiště v Torontu

Nikdy jsem nic podobného nezažil.

Obchodní zastávka v Torontu byla úspěšná. O naše produkty je velký zájem a je zde mnoho příležitostí, kde můžeme rozvíjet spolupráci. Kromě dobré ekonomiky jsou zde silné české, slovenské a polské komunity, které většinu našich produktů znají a to nám s jejich začátky v zámoří dost pomůže. Rozhodně je to další velmi zajímavé místo pro podnikání.

Jakub Hlavenka
jacob@globalheadout.com
www.globalheadout.com

Guest post: Covid-19 a business v Číně

Úvodem

Určitě mně někteří ze čtenářů blogu znají jako spoluzakladatele DeliBarry.com. Nicméně v online e-commerce businessu se pohybuji již od roku 2007 a více jak 10 let jezdím do Číny řešit a kontrolovat výrobu našeho zboží. Za tu dobu jsme se vybudovali skvělé kontakty v Číně a aktuálně kromě kanceláří skladů v ČR a USA máme i sklad a vlastní lidi v Shenzhenu v Číně. Nyní zatím pro úzkou skupinu několika firem řešíme full-service dovoz zboží z Číny na klíč, když by měl někdo ze čtenářů blogu zájem, ať se mi klidně ozve na martin@delibarry.com. Za tu dobu jsem toho v Číně a v obchodu s ní zažil opravdu spoustu a bylo by to spíš na knihu než na článek, ale rozhodně jsem nezažil nic takového, co by se dalo srovnat se situací posledních dvou měsíců. Níže jsou rychlé zápisky z “fronty”.

Situace k 22.1.:

Většina továren v Číně zavírá kvůli oslavám Čínského nového roku. Veškeré vyrobené zboží se nám úspěšně daří poslat pryč. Covid-19 už se v Číně aktivně řeší, ale výrobu dole na pobřeží kolem Shenzhenu postihnout nestihne, továrny už ale informují o přicházejících problémech a očekávaných zpožděních (ale nic v takovém rozsahu, co se stane následně), objevují se první problémy s nedostatkem nákladních řidičů pro vnitrozemské svozy do přístavů (v menší míře se to ale děje každý rok).

Situace 19.2.2019

V Číně to je opravdu zajímavé. Ale situace je tedy výrazně horší než se obecně píše (část našich lidí posílám mimo pevninskou Čínu na Hainan, kde je situace lepší), ono tím, jak je tam ta výroba extrémně propojená, že každý dělá nějaký díl, tak když chybí víc jak půlka dílů, tak se prostě nevyrobí nic. Nás to tedy tak nepostihuje, protože jsme raději vyřešili co šlo před čínským novým rokem, ale věřím, že pro spoustu businessů, co věci řešení just-in-time to může poškodit velmi výrazně. Vlastně teď je úplný kolaps výroby, továrny mají zpět ani ne třetinu lidí, ale chybí většina součástek. Většina vládních úřadů skoro nefunguje (celnice), vlaky z Číny byly zastaveny do konce února (což se ukáže později jen jako zbožné přání), cargo nelze posílat v civilních letadlech (nelétají), jen v cargo letech (a těch je velmi málo) a většina rejdařů svoje kontejnerové lodní cesty zrušila (není moc co posílat), spousta lodí dokonce stojí v přístavech, což narušuje lodní cesty po celém světě. I již vyrobené zboží z Číny skoro nejde dostat. Podle mého odhadu a odhadu mých lidí v Číně to vypadá, že minimálně do půlky března se výroba na plno nerozjede. A těch 4-6 týdnů výpadku už nikdo nenahradí, dodatečné kapacity moc nejsou. Je to fakt docela zajímavá situace, jak virus dokáže paralyzovat tak velkou ekonomiku. Situace se dá nazvat kritickou hraničící s kolapsem ekonomiky. Z čínských velkoměst jsou města duchů.

Update 1.3.2019

Situace je pořád velmi špatná až extrémní. Nikdo skoro nic nevyrábí (pro zahájení výroby je nutné žádat speciální vládní povolení a je nutné dodržovat velmi přísné hygienické podmínky s kontrolou zaměstnanců několikrát denně), obchodní týmy továren jsou naprosto paralyzované, takže čas nejde moc využít ani pro nacenění výroby nového zboží do budoucna. První zboží (které se nemuselo vyrábět) se nám podařilo po velkém úsilí z Číny odeslat. Jsou již zavedeny masové restrikce pro pohyb kdekoliv v Číně (každý dostává svou barvičku, která říká, jak hodně se může pohybovat). Většina čínských továren avizuje naprosto apokalyptické scénáře a odhaduje, že se do dubna nic nevyrobí (to se naštěstí ukáže jako špatný odhad), obecně panuje velmi negativní nálada (horší v Číně nebyla nikdy) a denně mi chodí spousty zpráv z Číny, jestli jsem v pořádku.

Update 12.3.2019

Zdá se to být neuvěřitelné (obzvláště retrospektivně pár týdnů zpět), ale počátkem tohoto týdne se vše v Číně dává do pohybu. První vlaky s naším zbožím opustili bez problému Čínu a jedou do ČR. Vnitrostátní přeprava po Číně je pořád docela špatná, ale vše jde nějak zařídit (i když za výrazně vyšší ceny), letecké cargo je pořád velmi drahé (ale spolehlivé), i když postupně zlevňuje. Námořní kontejnery už jdou bookovat úplně bez problémů a za relativně normální ceny. Většina továren normálně funguje a to včetně obchodních oddělení, i když v omezeném měřítku, zpět mají cca 60% zaměstnanců (nicméně určitý úpadek je vždy po návratu z Čínského nového roku). Některé malé továrny zkrachovaly, ale nic dramatického to není, zaměstnanců je nedostatek, takže se jen přemístí do jiné továrny.

Stále platí masové restrikce pro pohyb osob (postupně se ale uvolňují), stále se pomalu na každém rohu měří teplota ( hlavně pak v továrnách). Stále část lidí máme pryč z pevninské Číny. Situace se ale postupně stabilizuje a velmi rychle zlepšuje

Během cca 2 měsíců jsme tedy prošli všemi “fázemi” tohoto pandemického ekonomického kolapsu (nebo jak to nazvat), od tutlání jakýchkoliv (i když evidentních) problémů, přes katastrofické scénáře ekonomického kolapsu Číny spojené s razatním zásahem vlády až po relativní uklidnění celé situace a nastartování výroby. Samozřejmě situace v Číně stále není perfektní a dlouho nebude, ale s ohledem na to, co se teď v děje u nás na Západě, je situace v Číně (alespoň co se businessu týká) zpět v “relativním normálu” a znovu otevřena pro business.

Martin

Mrzení při rozjíždění online podnikání v postsovětských státech

Již několik let provozuji web Skrblík.cz. Po počátečních potížích, jako v téměř každém podnikaní, jsme s kolegy přišli na to, jak takový web dělat a být zároveň ve „zdravém“ zisku.

Asi před dvěma roky mě napadlo, že bych mohl vzít úspěšné fragmenty ze Skrblíka jako různé výhodné nabídky, slevy, slevové kupóny, rozsáhlé přehledy akcí typu Black Friday, … a zkusit expandovat mezinárodně, ze začátku do zemí bývalého Sovětského svazu. Proč do těchto zemí? Žije tam poměrně hodně obyvatel, online prostředí není tak vyspělé jako na západě, není tam zdaleka taková konkurence jako v západní Evropě a v USA.

Zčásti mě k mezinárodní expanzi inspiroval můj dlouhodobý pobyt v ukrajinském Užhorodu. Užhorod je totiž historicky velmi multikulturní město, kde se vždy potkávalo a společně žilo mnoho národů – Rusíni, Ukrajinci, Maďaři, Rusové, Slováci, Češi, Gruzíni, Arméni, Cikáni, Poláci, Rumuni a v posledních několika letech přibylo několik tisíc vysokoškolských studentů z Indie, Sýrie a afrických zemí. Je to vidět třeba i na místní kuchyni, kde se všechny vlivy zajímavě mísí. Zajímavé je, že i přes značný konzervatismus místních obyvatel všichni žijí víceméně v klidu a míru bez nějakých konfliktů. Naopak například ve Lvově, který je také na západní Ukrajině, ještě nedávno reagovali lidé velmi rozporuplně na rusky hovořící lidi a to i včetně cizinců s akcentem, u kterých je zřejmé, že jsou ze střední nebo západní Evropy.

Protože Skrblík a i nové plánované podnikání je založeno především na obsahu, potřeboval jsem sehnat větší množství externích spolupracovníků, kteří ovládají především ukrajinský a ruský jazyk. A právě Užhorod mi v tomto přišel kvůli výše uvedeným důvodům jako ideální místo pro nábor talentu. Samozřejmě roli hrály i významně nižší mzdy na Ukrajině, ve srovnání s ČR poloviční až třetinové a to se při samofinancování nového projektu hodí!

Zaregistrovali jsme doménu, připravili design, web a já začal hledat v Užhorodu spolupracovníky pro tvorbu obsahu. Především mezi známými, nabídnul jsem na místní poměry solidní mzdu (tehdy ekvivalent asi 70 czk za hodinu), nabídnul práci z domu nebo z kanceláře v Užhorodu. Našel jsem a domluvil se asi s 8 lidmi, většina byla studenti – vysokoškoláci, většinou z chudých poměrů, takže jsem očekával vysokou motivaci díky možnému solidnímu výdělku. Velmi brzy se ukázalo, že i ukrajinský pracovní trh má istá kulturná špecifiká. V podstatě všichni postupně shořeli jak papír. Prakticky nikdo neudělal domluvenou práci, někdo dodal část, někdo nic. Netušil jsem vůbec proč. Později jsem zjistil některé důvody. Jedním z nich byla například pro Ukrajinu nevhodná frekvence vyplácení peněz. Zatímco v ČR standardně vyplácíme spolupracovníky měsíčně, na Ukrajině je zvykem týdenní vyplácení peněz (a v některých případech dokonce denní!). To jsem nevěděl, nabízel jsem standardně měsíční, překvapivé ale bylo, že mi nikdo ze spolupracovníků nedal feedback a nepožádal o týdenní vyplácení. Celkově jsem byl velmi překvapen, že úroveň spolupracovníků byla velmi nízká v porovnání s kolegy například ze Skrblíka. Doteď si nedokážu úplně vysvětlit proč.

Po této zkušenosti jsme zkoušeli hledat lidi na různých freelance severech. Měli jsme už část obsahu hotového, nicméně v nekompletní a nespustitelné podobě, tak jsme chtěli aspoň něco dokončit. Ukrajinci nebo Rusové na freelance webech už ztrácejí ekonomickou výhodu, nebojí si říct „evropské“ peníze, někdy jsou dražší než pracovní síla v ČR a na Slovensku.

Nyní jsme v situaci, že si úplně nevíme rady, jak najít šikovné rusko a ukrajinsko hovořící spolupracovníky, zkoušíme různé cesty, výsledky jsou zatím nejisté. Pokud máte s touto problematikou zkušenosti, budu rád za vaše tipy!

Pááááán Fandor

Guest post: Kvalitář? Review? Řízení rizik? – k ničemu, softwarové projekty jen zdražují a zdržují. A nebo ne?

Dobrý den Johne, přátelé

rád bych využil možnosti zareagoval na články, kterými u tebe Zsolt Szabo nedávno otevřel téma vývoje softwaru.

Po pravdě, s články nejsem moc spokojený.

Začnu od konce, respektive od Zsoltova prvního článku. Ještě předtím bych ale rád varoval všechny programátory a vývojáře – dál nečtěte. Riskujete zvýšený krevní tlak a možná i pocit ukřivděnosti. 🙂

Zsolt rozebral možnosti vývoje web aplikace a vytvořil krásný rozhodovací strom. Jeho zásadní nevýhodou je však to, že i přes Zsoltovu snahu nebere v potaz realitu většiny podnikatelů, tedy lidí bez jakýchkoli znalostí o vývoji softwaru.

Většina programátorů apriori předpokládá, že všichni podnikatelé tuší, co software je, co všechno (a proč) obsahuje i jak vzniká.

Lidé, na které Zsoltův článek míří, však podle mě nemají žádnou potřebu tomu rozumět. Nepotřebují a nechtějí vědět, co je frontend a backend. Vůbec je nezajímá, jak se objeví(?) funkčnost, kterou vyžadují.

Pro podnikatele jsou důležité jiné věci – aby bylo hotovo co nejdříve a nejlevněji, aby software dělal to, co má, kdy a kde má a aby vypadal podle jejich představ. A to je kámen úrazu.

Další článek zametl s celou problematikou proč je něco vyvinuté pozdě jen tvrzením, že podnikatelé jsou příliš optimističtí a že nebyl správně definovaný rozsah. Škoda, že nezmínil, že existují spousty přístupů a metodik, jak se přesně tomuhle vyhnout.

Abych si přihřál polívčičku, tohle přesně je práce projekťáka u dodavatele a quality managera na straně objednatele. A není to vážně tak triviální. (Tedy, pokud se nesmíříte s pseudo-agile přístupem, kdy prostě platíte programátora, dokud to nevypadá, jak chcete. A on přepisuje tam a zpátky podle toho, jak pískáte. To ale v realitě skončí spokojeností málokdy.)

Vývoj softwaru totiž není hladká cestička a obsahuje spoustu odboček, na které zadavatel nemyslí a jejichž opomenutí se připomene mnohem později a za mnohem více peněz, než kdyby se tyto problémy řešily včas.

V zásadě jste zcela vydáni na milost a nemilost dodavateli, spoléháte na jeho profesionalitu a doufáte, že se nenechá přemluvit k šetření na nesprávných místech. A to je kámen úrazu, protože z principu dodavatel chce jen vydělat a všechny tyhle metodiky a přístupy ukusují z rozpočtu a z jeho zisku. A kdo si na sebe chce dobrovolně ušít bič profesionálního dohledu, že?

Horší je, když má podnikatel pocit, že vývoji softwaru rozumí, protože už jeden projekt v praxi viděl, ve firmě spustili webové stránky vytvořené v ekosystému WordPress, či se dokonce kdysi na škole učil programovat. Takový podnikatel má představu, že už vše viděl a když bude projekt řídit jako svoji firmu, tak vše ohlídá, bude to včas a skoro zadarmo. Z jeho pohledu dodavatelé všechno jen zbytečně komplikují.

Takový projekt obvykle končí totální katastrofou. Obzvlášť když je dodavatelem kodér (úmyslně neříkám programátor nebo developer) bez znalosti projektového řízení (a co hůř, s představou, že to v žádném případě nepotřebuje), nemůže to dopadnout jinak než nespokojeností obou zúčastněných stran.

A tím bych ukončil obecné povídání. John mě požádal, abych se podělil o skutečné příběhy katastrof, jichž jsem byl svědkem za 18 let, co tohle dělám.

Jednotlivé příběhy jsem musel kvůli NDA anonymizovat, ale pokud se v tom poznáte, tak je to čistě shoda náhod. 🙂

Moje práce bohužel není vidět. Když ji dělám pořádně, od začátku projektu, tak vlastně projekt běží hladce a rizika, o kterých mluvím, nikdy nenastanou, takže jsem “zbytečný”.
Problémy, kterým zabráním, z definice nenastanou.

Takže zábavné jsou samozřejmě ty ostatní historky.

Příběh první: Pohřbená multikára aneb “To není potřeba testovat, vždyť to běhá u desítek zákazníků roky”

Kdybych dostal stovku pokaždé, když slyším “to je ověřený kód, to nám běhá v x zařízeních roky”, byl bych na tom jako John. Bohužel, tenhle argument je naprosto neplatný. Jediné, co to znamená je, že se chyba ještě neprojevila.

Chci to ukázat na následujícím případu – software, velmi jednoduchý, v zásadě jen řídil dávkovač písku v lomu.

Dovedete si představit stav, ve kterém dorazil nebohý majitel firmy ráno do práce, když mu ve 3 hodiny ráno zavolali z kamenolomu, že jeho software namísto 1 kubíku nasypal 9 a jen díky tomu, že šel řidič na cigáro a množství zadával z vnějšku kabiny, nemusí řešit smrťák?

Ano, software fungoval skvěle, jen prostě proměnná “kolik” nebyla (tentokrát?) binárně “0001” ale “1010” (tedy 9). Díky intenzivnímu zkoumání jsme nakonec našli problém.

Programátor šetřil pamětí a využil zbytek registru na počítadlo doby od restartu. No a po uplynutí “1111 1111 1111 ” hodin (tedy 4095 hodin decimálně, neboli 170 dní) bez restartu přeteklo počítadlo o paměťovou buňku vedle.

Tato řídicí jednotka běžela minimálně 6 let v provozu, než chyba nastala, a stejných cca 80 jednotek je roztroušeno po Evropě.

Argument “roky nám to funguje” prostě není a nikdy nebude platný. Pravděpodobně si říkáte, že tato chyba měla být nalezena při testování. Bohužel, takový test, který by odhalil všechny možné chyby tohoto druhu, lze napsat snad jen pro družici (psal jsem to), ale pro 80 jednotek do lomu je to totální overkill.

Šlo tomu tedy předejít testováním? Ne.

Šlo tomu předejít jinak? Samozřejmě že ano. Stačilo nastavit správně coding standard (standard pro kódování = jak co psát, jaké konstrukty používat a jaké ne) a udělat jednoduchou revizi kódu druhým programátorem.

Jenže to stojí trochu času a navíc je to “zbytečná práce”.

A moje zbytečná práce je nutit ostatní dělat tyhle zbytečné práce. Nakonec pak většinou ale nepohřbíme náklaďák pod hromadou písku.

Příběh druhý: “Kolik stojí jeden vadný bit”
Když jsme mluvili o testování, vždycky je otázka, kolik do testování chceme investovat a proč. To řeší docela složitý proces řízení rizik. (Opět PM/QM práce.)

Ale není to vlastně zbytečné? Navíc testování je “drahé a neproduktivní”, Ne?

A proč vlastně tohle píšu? Neb příběh, kolik stojí jeden bit.

Představte si sériovou produkci kde výsledkem je ECU včetně softwaru. Na každém kusu, který linka vyrobí, firma vydělá 5 Euro. Měsíčně jich linka vyrobí 200 000.

Bavíme se o jedné z asi 50 řídicích jednotek, které má moderní auto napojené na sběrnice. Tedy vážný vývoj, ne jako v předchozím příběhu, který byl v zásadě o prototypové výrobě.

Software v jednotce měl jít aktualizovat při servisu. Bohužel, programátor, který software psal ho do jednotky nahrával jen přes testovací stanici. Žádný z testů probíhajících v emulovaném prostředí nebyl schopen odhalit, že vlastně přes sběrnici nahrát nejde, a to kvůli jednomu přeplému bitu.

Nechci se bavit o tom jak a zda mohla být tahle chyba odhalena, jen vám chci ukázat jaké důsledky mohou nastat z byznysové stránky a o čem jako kvalitář taky uvažuju.

Jednotka stojí 10 EUR, zisk je na ní 5 EUR. Jediné řešení je ji při servisu prostě nahradit. Za to si servis účtuje cca 100 EUR navíc za práci (a 5 EUR za novou jednotku je náš náklad).

Jednotek s touto vadou bylo vyrobeno 350 000 (linka jela skoro dva měsíce).
Takže jeden vadný bit stál zhruba 36 milionů EUR.

Možná by byl lepší nápad zaplatit víc testerů a kvalitářů, a smířit se s tím že vývoj bude o půlku delší, že?

Příběh třetí: “Ty papíry nepotřebuju, hlavně ať to rychle jezdí”

Znáte ten pocit, když zákazník nemá vždy pravdu? Když chce nesmysl? To se ještě dá překousnout. Problém je, když Vám tvrdí něco jiného, než co má ve smlouvě.

Ve smlouvě na rekonstrukci tramvaje byla schovaná noticka, “a vývoj proběhne dle BOSTRAB”.

Nikdo z obchodu si s ní nedělal starosti, vývojáři se snažili aby tramvaj fungovala jak má, zákazník nás popoháněl.

“Dokumentace? Analýzy? Zkoušky? To já nepotřebuju.” i to je Vám schopen zákazník oficiálně oznámit.

Bohužel, když byl prototyp hotov, tak zákazník prohlásil: “Za 14 dní máte termín, kdy budete řešení obhajovat na drážním úřadě jako změnu na schváleném typu”. Což je právě to, co BOSTRAB řeší.

A tehdy začalo půlroční peklo dopisování dokumentace, zpětné vytváření analýz a, upřímně, i falšování záznamů o věcech, co s funkčním prototypem už nejdou dělat.

Ano, zákazník nic nepotřeboval, ale drážní úřad ano. A firma to celou dobu měla ve smlouvě.

Požadavky na vývoj podle něčeho, případně doložit zkouškou, má obrovské dopady na to, co musíte a jak to musíte udělat.

SW kvalita je tady právě kvůli adekvátní analýze problému a ušetření obdobných krizí.

Příběh ćtvrtý: “Analýzu rizik udělejte až zpětně, je to jen plýtvání časem”
Jednotlivé kroky výrobního procesu mají svůj čas a místo. Když je chcete dodělávat zpětně, stává se z nich jen formalismus, který nic nepřináší. Přinejhorším pak musíte všechno zpětně předělat. A to je drahé.

Typickým případem je analýza rizik na designu (FMEDA).

V metru jsou dveře, které se otevírají na povel z nadřazeného systému. Otevírá je motor, který zná polohu dveří, ale tu si ve skutečnosti jen dopočítává jeho řídicí jednotka na základě povelů do motoru.
Ve dveřích je senzor (kontakt), který detekuje, jestli jsou dveře zavřené a nebo ne.

Pokud děláte analýzu rizik zpětně, můžete se dostat do následující situace.

Nad dveřmi jsou dvě řídicí jednotky připojené na dvě nezávislé sběrnice, které řeší spoustu věcí v segmentu vozu, kromě ovládání dveří. Je potřeba z nich vyvést kabely pro čtení senzoru a pro ovládání motoru.

Projektant (navrhuje kabeláž, úchyty, prostě mechaniku) vám klidně zavede obojí do jedné jednotky. Elektrický návrhář s tím nemá problém. Programátor do ní v pohodě napíše logiku ovládání i logiku detekce zavření.

Nikdo neudělal nic špatně, všichni udělali svou práci jak měli. Vše funguje.

Ale je tu obrovský bezpečnostní problém. Ano, a to je právě obor FMEDA – detekovat problémy a řešit je změnou v návrhu.

Pokud tato jednotka selže, naprosto nevíte, jestli jsou dveře zavřené nebo otevřené. (A pokud selže pořádně, ani nevíte že selhala a myslíte si, že víte v jakém jsou stavu.)

A pak se metro rozjede s otevřenýma dveřma…

Řešení je strašně jednoduché, stačí mít ovládání v jedné a detekci v druhé jednotce (která tam tak jako tak je).

Malá změna v kabelovém svazku a přesun kódu z jedné jednotky do druhé.

Ve fázi vývoje je to práce možna na 2 hodiny s nulovými náklady.

Když ale máte ve výrobě zadané všechny přípravky a všechny kabelové svazky, tak se jedná o změnu za stovky tisíc v nákladech.

A to vážně nechcete.

Jo, není nad to dodělávat ty “papíry” zpětně, hlavně ať nám jede výroba.

Příběh pátý: “Vždyť je to jen beta verze a nikdo ji nenajde”

Bezpečnost informací
– řešíte to vůbec? Co vás možná zajímá jsou zkratky jako GDPR, ISO27000….
Ale vážně chápete příčiny?

Byla jedna firma v hyperkonkurenčním prostředí. Ta si nechávala vyvíjet svůj nový e-shop a jako obvykle, nechala vše na dodavatelích.
Dokonce, protože je to jednodušší, jim poskytla pro vývoj svou ostrou databázi zákazníků a data o smlouvách.
Proč ne, přeci se to bude importovat tak jako tak.
Proč dělat anonymizovaný testovací dataset, to je plýtvání časem a penězi.

Bohužel, jak říkám, prostředí je hyperkonkurenční a jeden konkurent si googlil a hledal. Hledal něco úplně jiného, ale našel beta verzi eshopu. Začal tedy klikat a zkoušet.

Doteď dobrý, mohl si prohlédnout design, možná se inspirovat, ale to by mohl za měsíc při spuštěné ostré verze tak jako tak.

Naneštěstí pro firmu a naštěstí pro něj, si něco chtěl přes ctrl+a zkopírovat. A najednou si při označení všeho všiml bílého linku na bílém pozadí – Admin. (Jo jo, super nápad, takhle schovat nezabezpečený vývojářský přístup, toho si nikdo nevšimne…)

A díky tomu si vytáhl celou databázi zákazníků, uzavřených smluv a cenových nabídek.

Moc dobře pro něj, zisk pár miliónů a desítek přetažených zákazníků.

Jo, byla to jen betaverze na doméně z gabonu…

Příběh poslední : “Dokumentaci i kód máme, tady v té skříni”
Možná jste už slyšeli o Cargo kultu. Napodobování vnějších znaků nějaké činnosti totálně bez pochopení toho, k čemu slouží.

Krásným příkladem je firma, která slyšela, že s vyvinutým SW by měla dostat i zdrojový kód. Mít zdrojový kód je dobrá věc, jde pak změnit dodavatel. Ale když přišlo na věc, bylo vše jinak.
Ono totiž předat někomu 500 vytištěných stran s tím, že tady je zdrojový kód, je dost na nic. Mám dojem, že netaktní vývojář se u zákazníka smál snad deset minut.

A firma zaplakala a vyvíjet se muselo z čisté louky.

Není to osamocený případ a problémem není jen kód. Netušíte kolik věcí exportovaných do PDF jsem viděl. Designy, schémata, pokladačky, ale třeba i grafiku.
K čemu to je, když to zpětně do nástroje nenahrajete?
Povím vám to, je to k ničemu…

Vývojová dokumentace má sloužit k tomu, aby jste byli schopni ze zálohy (archivu) obnovit projekt tak, aby šlo jednoduše a levně opravit malou chyby nebo přidat novou funkci. Ne proto abyste měli “papíry”, protože to chce standard.

A tak je to bohužel se vším. Doufám, že jsem vám na pár případech ukázal proč a jak je lepší se občas zastavit a přemýšlet, že standardy nejsou jen papíry a pro úřady, a že hurá přístup není ani nejlevnější ani nejrychlejší.

Kdybyste si chtěli popovídat, nebo se na něco zeptat, moje stránky jsou www.softsyng.com a můj linkedin je https://www.linkedin.com/profile/view?id=46111140&trk=nav_responsive_tab_prof a mail je petr.svimbersky@softsyng.com

Bohužel vím, že stejně si musíte prožít alespoň jeden podobný příběh, než vás napadne, že je možná dobrý nápad nedělat vše sami a nevynalézat znovu kolo.

Povězte mi v komentářích, jak se strašně mýlím a dramatizuju,
Petr