As the book The Millionaire Next Door pointed out a few years ago, most people get rich not by speculating, just by earning decent money, spending less than they earn, and socking away the difference.

Vetsina milionaru zbohatli tak, ze proste utraceli mene nez vydelavali a setrili. Samozrejme za predpokladu, ze vydelavali trosku slusne penize. Ale je to jistejsi cesta nez spekulovani.

Hodne to kolem sebe v Americe vidim. Treba ucitel, ktery vydelaval zhruba $60,000 rocne a je z neho na stara kolena multi-milionar. Je to dobry plat, ale jini lide vydelavaji jeste vice a vsechno do posledniho centu utrati. Tento clovek radeji setril a investoval. Osobne ho znam. Sympaticky pan, ktereho jsem potkal v realitni skole. Kupoval nemovitosti co mu plat dovolil a ted je mu 65 a jen z najmu ma prijem pres 300 tisic dolaru rocne. Sam nevi co s penezmi delat. A k tomu ma skoro vsechny nemovitosti jiz bez dluhu (pujcky jsou za ty roky splacene).

I pres krach v nemovitostech vzrostl znovu pocet milionaru v USA:

The number of households with over $1 million in net worth outside of their primary residence increased 5.9% last year to an estimated 9.9 million nationwide. The mean age of these millionaires is 66. Their average net worth is $4.6 million. More.

Kdyz se zacina nejaka nova firma tak to doprovazi bolesti rustu. Ze zacatku je to jednoduche. Clovek (majitel) pracuje sam a vsechno nejak zvlada. Ma o vsem prehled a prace je tak akorat. (Ale zustat v teto fazi navzdy podle meho nazoru taky neni uplne ono.)

Pak zacne byt prace hodne a je nutne nekoho zamestnat. Pro me je nejtezsi najit presne ten okamzik kdy vzit prvniho zamestnance. Nechci aby se v praci flakal a zaroven kdyz uz te prace mam moc, tak je tezke najit cas na trenovani a kontrolu zamestnance. Takze kdyz mam prace az nad hlavu tak vim, ze je na 100% vhodny okamzik nekoho namout. Ale taky uz je casto prace tolik, ze se to pomalu neda zvladat. Kontrola a trening totiz zabere taky hodne casu. A nemuze se to odflaknout.

Na vyberu prvnich zamestnancu hodne zalezi budouci uspech cele firmy. Mam pocit, ze obzvlast u prvnich zamestnancu je potreba presne obtisknout DNA startupu. Urcit pravidla, styl prace, ktere pak ti prvni zamestnanci budou rozsirovat na dalsi zamestnance. A vidim, ze to tak skutecne funguje. Proste si urcite pravidla od toho jak chcete aby lide chodili do prace oblikani, jestli muzou jist v kancelari u stolu obed, jestli muzou chodit o par minut pozde do prace nebo na minutu vcas, jestli je dulezite udelat praci nebo staci vypadat zaneprazdnene… Muzou to byt pravidla mala nebo velka. Oni si totiz zamestnanci mezi sebou reknou co je dulezite. A funguje to tak i do budoucna kdyz uz dalsi zamestnance osobne nevybiram a netrenuji.

Jakmile mate prvniho zamestnance a podari se vam najit spravneho cloveka tak ucitite obrovskou ulevu. Praci, kterou jsem si myslel, ze nepujde delegovat a budu delat porad sam najednou s chuti predavam. Je to az tak, ze kdyz prvni zamestnanec onemocni a najednou musim delat praci, kterou jsem drive normalne delal, ze to je proste problem. Vubec se mi nechce. Pritom jsem tu stejnou vec automaticky delal kazdy den. Trvalo mi to treba jen hodinu denne. A nebyl to problem. Jednou si zvyknu, ze to nekdo muze delat za me a tezko se vraci zpet.

Proto i moc nemam rad fazi, kdy mam jen jednoho zamestnance. Stane se totiz, ze bude nemocny. Bude chtit mit volno, dovolenou nebo nejaky duvod pro neprijde do prace. A ja vim, ze uz se mi strasne nechce delat to co jsem jednou predal. Zrovna ted jsem v teto fazi s mou kancelari v Kalifornii. A chci najit druheho zamestnance. Uz jsem jednoho mel, ale vcera “nevydrzel” pod tlakem. Bylo toho na neho asi moc noveho a moc rychle. Ale bohuzel v podnikani co delam to neni jako ve fabrice, kde by slo naucit se jednu jednochou cinnost a delat ji cely den. Takze hledam zamestnance cislo dve.

Jakmile mam dva zamestnance nebo nejlepe tri tak je to uz perfektni stav. Je mozne kamkoliv odjet a firma v podstate funguje sama. Kdyz nahodou nekdo onemocni tak je vzdy k dispozici dalsi clovek co muze zaskocit.