All posts by John

Proc maji realitni brokeri radi pronajmy skladu

Pronajmy skladu  jsou ksefty jak blazen. Sklad treba stoji pronajmout $15,000 mesicne. Rocne to je $180,000. Za pet let (bezna delka smlouvy) je to transakce za $900,000. A kdyz tomu jsou options na 10 let tak to je dalsich $1.8 milionu. Transakce za $2.7 milonu USD celkem!!!! Z toho vseho bude mit broker provizi. Broker co zastupuje najemnika dostane zhruba 3%. Broker co zastupuje majitele dalsich 3%. 6% z $2.7M je 162 tisic USD!

Tohle se bavime o pronajmu. Jedna transakce. Kterou vyjednavate behem par hodin na jedne smlouve.

Protoze jsem cheapar, tak si veskere pronajmy i prodeje resim sam. Usetrim castecne na provizi. Jsem ochoten zaplatit provizi jen tomu brokerovi co zastupuje najemnika. A proste si to spocitam jako dalsi naklad, ktery mi snizi pozadovany najem. Beru to v uvahu, ze kdyz mam na vyber vice najemniku (u skladu v CA to tak mam), tak kdo neni zastoupen brokerem pak plati mene. Ale nekdy ten klient co privede broker je ochoten platit hodne i vcetne te provize. Tak se nechci omezit a brokery  zbytecne vylucovat.

Ale mam druhy duvod proc si ty najmy vyjednavam rad sam. Dostanu pak naprosto nefiltrovane informace o tom jaky je ve skutecnosti zajem a dokazi perfektne kontrolovat celou psychologii vyjednavani obchodu. Doopravdy byste neverili, jak moc brokeri ty informace nepredaji dale nebo proste neumi odhadnout jaka je situace.

Pro me je to investice relativne par hodin, ktera dela rozdil stovek tisic dolaru v celem obchodu. Tim, ze se vyjednava na tak dlouhou dobu dopredu (a tu tech skladu to tak je), tak je strasne dulezity kazdy detail.

Chapete jak strasne dulezite je si ohlidat kazdou vec ve smlouve. A nikdy se mi nestalo, ze bych si to neohlidal lepe nez jakykoliv broker, ktery ma pracovat pro me a hlidat me zajmy.

Nedavno jsem se dival na nejake pronajmy skladu a identicky sklad byl pronajmut pres brokera za vyrazne horsich podminek. Co si nejvice ten druhy broker podchytil je, aby dostal zaplacenou provizi nejenom z pronajmu na pet let, ale i z dalsich dvou prodlouzeni (options) na dalsich 10 let. Ty provize z opci brokerum pri vyjednavani rovnou skrtam a jeste se mi nestalo, ze by to rozbilo nejaky obchod (dokonce nikdy ani zadny broker neprotestoval). Ale vetsina majitelu se na to ve smlouve nediva a veri brokerovi, ze dela vse pro jejich zajem.

P.S. Tu nedavnou smlouvu co jsem zminoval jsem vyjednaval v dobe co jsem mel pizzerii. Kdyz jsem byl uprostred toho jednani (coz byva casto dramaticke jak presne odhadnout situaci, kdo je dobry zajemce, jak vyjednavat, aby se dostala co nejlepsi cena a podminky), tak jsem intenzivne resil problemy se zamestnanci aby prisli vcas do prace, jestli nezapomenli zapnout pec, jestli spocitali spravne pokladnu, a podobne voloviny. To byl taky okamzik kdy jsem si rikal, co to tady proboha delam. Misto toho abych se venoval plne reseni transakce za miliony, kde se musi dat totalni fokus, tak resim naproste voloviny a i v nejlepsim pripade se bavime o vydelani desitek tisic dolaru zisku rocne. Mozna jsem nad tim premyslel spatne, ale ale bylo mi jasne, ze to tak nejde dal moc delat.

Vyjednavani o cene nemovitosti ve fazi inspekce

Mam ted jednu nemovitost v tzv. escrow. Znamena to, ze ji prodavam a kupujici ma prave cas na to si delat ruzne inspekce, zajistit si pujcku, apod.

Kupujici si nechal udelat inspekci. Zjistili takove ty bezne veci, ze sem tam neco je trosku potreba opravit (treba ze na strese jsou napadane listy, ktere se musi uklidit a vetve od stromu co zasahuji do strechy by se meli urezat).

Ale pak napsal, ze topeni a klimatizace jsou uz stare a budou potreba brzy vymenit. Kupujici rekl, at mu dam slevu 15 tisic dolaru.

Nejdrive jsem v emailu a pak i po telefonu vysvetloval, ze najemnik je odpovedny za vsechny naklady. Takze kdyz se neco rozbije tak to najemnik musi zaplatit.

Myslel jsem si totiz, ze ten kupujici nema zkusenosti s komercnimi nemovitostmi kde to byva jinak nez u domu a bytu. Tak jsem se to snazil poctive vysvetlovat, ale nejak se to nedarilo. Videl jsem, ze slo jen o taktiku vyjednat dalsi slevu.   Mam rad kdyz se veci nazyvaji pravymi jmeny. A kdyz skonci vyjednavani o cene, tak uz se k tomu nechci oklikou vracet.

Zazitky z pronajmu retailu

U pronajmu skladu jsou najemnici nauceni dodat svoje financni vysledky a danova priznani (nedaji tak jednoduse falsovat), aby majitel videl ze budou schopni platit najem. Delaji to automaticky a tak jsou nejak pripraveni na to co se od nich bude chtit. Uz jsem si na to zvykl a myslel jsem si, ze to tak funguje u vsech komercnich nemovitosti. Ale ted mam zazitky jinaci.

U toho retailu to vypada, ze skoro nikdo neni schopen doklady dodat.

Tohle byly treba vymluvy od jednoho zadatele
– Jeho ucetni je na mesic na dovolene. Nemuze nic dodat. Pozdeji jsem zjitil, ze na dovolene pravdepodobne nikde nebyl. Protoze ucetni mi volal, ze se chysta na dovolenou po 15. dubnu (coz dava logiku, protoze to uz je po podani danovych priznani). Ucetni nejezdi v dobe kdy maji nejvice prace, ale az kdyz priznani podaji.
– Nema pocitac! Tohle me fascinovalo, ze by v dnesni dobe nekdo nemel pocitac.
– Sel do banky, aby mu tam vytiskli ty bankovni vypisy co chci. Divili se proc. Tak  jim to vysvetloval (ted mi vysvetluje 10 minut na telefonu prihodu s bankou a vypisy). Navic banka mu nauctovala velke penize za tisknuti vypisu. Takze asi fakt pocitac nema.
– Nema me ty vypisy jak predat. Neumi scanovat a nevi kdo by mu to udelal. Ale muze faxovat, protoze fax ma (ja zas nemam fax).
– Pak zkousi fotit mobilem. S castecnym uspechem. Ale znovu mi to 10 minut vysvetluje co na vypisech vidi pritom foceni. Pak rekne, ze vari v kuchyni a ze je zazrak kdyz vubec nekdy pouzije email. Ze nemuzu mit takove ocekavani od neho.
– Penize na vybaveni chce zaplatit pozdeji. Znovu prihoda jak blazen do ktere je zatazena cela rodina. Manzelka. Dcera. Rozvod. Zarlivy bracha. Rodice. Castecne ani nerozumim co mi rika. Jen vychazi najevo, ze ma pocit, ze to delam moc slozite.
– Vyplasene telefonaty, ze v provozovne nekdo urcite nekdo krade. Jel kolem a byly otevrene dvere. Jen to bylo tim, ze jsme provozovnu ukazovali nejakemu dalsimu zajemci.

Doopravdy je to trosku blazinec a jsem zvedavy jak se to bude vyvijet. Vetsinou kazdemu odpovidam hned na emaily nebo telefonaty. Vyjimkou je kdyz jedu autem z L.A. na chatu na horach. Cesta mi trva dlouho a ne vsude je dobry signal. To jsou pak presne okamziky kdy mi textuji a pisou emaily o sto sest a divi se, ze okamzite neodpovidam!

Priklad pohybu cen nemovitosti vs. krize

Pribeh jednoho skladu. Nachazi se ve stejnem arealu kde mam svoje sklady. Tak me to hodne zajima jak se to tam vyviji.

Jedna se primo o tento 3417 Jack Northrop Ave
Developer postavil sklad v roce 2007. Zacala finacni krize.
V roce 2009 developer prodal sklad za $191 za stopu vyrobci nabytku.

Vyrobce nabytku sklad vlastnil tri roky  a pak ho prodal jen za $155 za stopu. Takze s velmi vyraznou ztratou. Tipuji, ze se mu proste asi nedarilo. Byla krize. A bylo to nouzove reseni.

To byl rok 2012. Pro me nejlepsi rok na nakupy nemovitosti. Podle statistik uz ekonomika rostla, ale v realite bylo spousta prazdnych skladu, ktere nikdo nekolik let nekoupil. V tomto konkretnim arealu byly porad sklady co vlastnil ten stejny developer a uz mu dochazela trpelivost. Byla to doba s minimalni poptavkou a velkou nabidkou na trhu.

Ted je ten stejny sklad na prodej za $350 za stopu! Zrovna mi volal broker jestli ten sklad nemam zajem koupit. Jiny sklad ve stejnem arealu je dokonce listovany za $447 za stopu! Divam se na to jen trosku skepticky a myslim, ze to za ty penize nikdo uz nekoupi. Ze uz jsme na konci cyklu.

Co me na tom fascinuje je to nacasovani recese versus ty ceny.

Posledni krize v USA zacala v prosinci 2007  a skoncila v cervnu 2009.

Laicky bych si rekl, ze nejnizsi ceny budou presne v dobe kdy je ekonomika v recesi. Takze mezi tim rokem 2007 a 2009. Ale ve skutecnosti to tak nebylo. V tom prosinci 2007 jsem kupoval svuj prvni sklad pro XYZ bikes. A byla to nejmene vyhodna koupe. Kupoval jsem i v dalsich letech a dostaval jsem uz lepsi ceny.

A uplne nejlepsi koupe jsem udelal v roce 2012. Tzn. tri roky po skonceni recese!

Cestování tak trochu jinak aneb v chudinských čtvrtích Iquitos

Guest post od Jirky, ktery me pozadal o moznost zverejnit jak se taky da cestovat a zaroven pomahat! Mam presne takove aktivity take rad, takze jsem s radosti souhlasil se zverejnenim at z toho muze vzniknout dalsi inspirace. John

Cestování lze spojit s celou řadou různorodých aktivit. Záleží jen a jen na vás. Můžete prostě jen tak povalovat na pláži a relaxovat. Nebo se věnovat svému oblíbenému sportu, objíždět památky, zdokonalovat se v cizích jazycích… případně zkoušet pomáhat jiným lidem.

Při své zatím poslední výpravě do Amazonie (má srdeční záležitost) jsem se rozhodl pro poslední zmíněnou variantu. 27. března jsem se tak společně se svým kamarádem Pablem z plzeňské charity vydal do peruánského Iquitos – největšího města světa, do něhož nevedou žádné silnice. Právě zde, na břehu královny všech řek Amazonky, probíhá za české spoluúčasti několik zajímavých projektů zaměřených na podporu dětí z nejchudších rodin. A protože se v nich již nějakou dobu tak trochu angažuji, možnosti podívat se přímo na místo jsem zkrátka nemohl odolat.

Po krátkém rozhodování jsme nakonec zvolili trasu přes Amsterdam, tzn. Praha – Amsterdam – Lima Iquitos. Letěli jsme s KLM v Economy Class, ale připláceli asi 14 tisíc za včasnou rezervaci sedadel, abychom měli ta co možná nejpohodlnější. Co se týče ubytování, místo zajišťování nějakého hotelu jsme si pronajali krásně zařízený dům na ulici Morona, kousek od hlavního náměstí Plaza de Armas. Já osobně tohle řešení preferuji, protože máte větší soukromí, víc místa atd. Náš hostitel Andres byl navíc vynikající: poslal pro nás na letiště spolehlivého taxikáře, jakmile nastal problém s Internetem (který je v Iquitos opravdu hodně pomalý), tak nám hned donesl lepší router a vůbec se o nás skvěle staral.

Našim hlavním úkolem bylo navštěvovat děti zařazené do programu adopce na dálku a jejich rodiny. V praxi to vypadá tak, že na většinu míst se bez problémů dopravíte mototaxíky (často jsem měl pocit, že v Iquitos snad ani nejezdí nic jiného), ale na ta zbývající musíte lodí. Třeba na vratké indiánské kánoi – přesně jednu takovou cestu jsem absolvoval hned první den a vzhledem ke svým nevalným plaveckým schopnostem na ni vážně jen tak nezapomenu. 🙂 Kromě toho jsme postupně zavítali také do místního dětského domova či třeba domu pro oběti domácího násilí. Ale jedno po druhém.

Iquitos je plné fascinujících protikladů. Naleznete zde úchvatná náměstí či promenády, přičemž jen o kousek dál už začínají chudinské čtvrti – například nechvalně známý Belen, kde zrovna v době našeho pobytu došlo k brutální vraždě jistého kněze a když jsme tam šli, zrcadlovku jsem raději nechal doma (nutno podotknout, že to bylo poprvé a naposledy). Je to zkrátka ten typ města, které má vlastní duši a buď si ho zamilujete a budete se do něj chtít vracet, nebo ho naopak začnete nesnášet. V mém případě to byla láska téměř na první pohled. 🙂

Pokud jde o děti z výše zmíněného programu adopce na dálku, tak většina z nich žije v podmínkách, které by většinu středoevropanů notně vyděsily. Leckdy je to v domech na pilířích v zaplavených oblastech, kde můžete zapomenout na věci typu čistá voda, elektřina či kanalizace. Z peněz od jejich „adoptivních rodičů“, resp. „kmotrů“ (v Jižní Americe se v dané souvislosti hovoří o „padrinazgo sin fronteras“, čili „kmotrovství bez hranic“), jsou hrazeny především věci do školy, léky a oblečení – na lepší jídlo nebo dokonce bydlení to pochopitelně nestačí.

Jelikož jsem měl zrovna začátkem dubna narozeniny, děti a jejich rodiče pro mě u misionářek Identes – které mají v Iquitos celý program na starost – uspořádali úžasnou oslavu, během níž mě „oficiálně“ přivítali. Některé momenty byly vážně dojemné a pro Pabla to navíc byla vynikající příležitost k pořízení potřebných snímků. Takže se jedlo, pilo, zpívalo a fotilo. 🙂

My jsme se zase rozhodli udělat dětem radost tím, že jsme je o cca týden a půl později vzali do Quistacochy, což je něco jako ZOO kombinovaná s botanickou zahradou a koupalištěm. Její návštěva pro ně představuje vzácnou událost, protože v rozpočtech jejich rodin na podobné věci zkrátka nezbývají peníze.


Když už jsme u těch peněz, pronájem autobusu i s řidičem na půl dne mě nakonec stál 150 soles. To je něco málo přes tisíc korun! Jídlo připravily misionářky a vezli jsme si ho společně s pitím s sebou. A přímo v areálu pak Pablo vyjednal velkou slevu na vstupném (platili jsme nějakých 30 soles za všechny). Takže by mohlo jít o učebnicovou ukázku toho, jak za úplně směšnou částku realizovat perfektní akci pro cca 20 dětí. Chce to jen chtít.

V domově pro oběti domácího násilí, do něhož nás pozvala  charita Caritas Iquitos jsme se mj. setkali s rodinou, kterou vidíte na jednom ze dvou snímků níže. Tu ženu opakovaně znásilňoval její vlastní otec a obě děti má s ním. Jedno z nich trpí rozštěpem, přičemž maminka pochopitelně nedisponuje dostatkem financí na operaci. Podle aktuálních informací to ale vypadá, že zákrok provedou odborníci z Lékařů bez hranic.

Ten samý den jsme šli i do jedné vesničky, která vznikla na pozemku patřícímu té charitě. To je v Iquitos i jinde v Peru úplně normální. Pokud máte nějaký neohrazený pozemek, musíte počítat s tím, že na něj prostě někdo může vtrhnout a začít tam stavět. A pak už je v podstatě nemožné ty lidi odtamtud dostat. V tomto případě charita dospěla k tomu, že jim ten pozemek přenechá. Jenže to není až tak jednoduché, protože by měli uhradit nějaké poplatky, na které nemají (a jelikož ve výsledném součtu je to docela slušná suma, nedá se předpokládat, že by to někdo chtěl zaplatit za ně). Mj. jsme tam viděli studny, které jim přijeli vyvrtat v rámci jakéhosi lokálního programu. Jenže to udělali špatně, takže se z nich stejně nedá brát voda.


Hodně inspirativní byla také návštěva dětského domova Aldea Infantil Santa Monica. Ten funguje tak, že děti bydlí po čtyřech v domcích – na jedné straně dvě dívky a na druhé dva chlapci. Uprostřed má pak prostory „máma“, která se o ně stará. U nás by se řeklo spíš „vychovatelka“, ale tam se to bere jinak. Myslím si, že tenhle systém je docela dobrý, protože v dětech může alespoň trochu vyvolávat dojem, že žijí v rodině.
Háček ovšem spočívá v tom, že v tom domově v podstatě nic nemají. V některých domcích jim chybí i nábytek (vůbec nemluvě třeba o televizích). Tady v ČR se o dětské domovy zajímají různí sponzoři, lidi často napadne zanést tam hračky, které už omrzely jejich potomky atd. V Iquitos jsem nic takového nezaznamenal. Takže jsem následně zajel nakoupit alespoň nějaké stolní hry, míče a plastelínu a pak jsme jim to přivezli. Což hodně překvapilo nejen děti, ale i zaměstnance. Prostě je vůbec nenapadlo, že nějací cizinci by se chtěli takhle angažovat. Slíbil jsem, že až se do Iquitos vrátím, zase se tam ukážu. Po této zkušenosti mi to snad věří. 🙂

A teď ještě něco málo z trochu z jiného soudku – peruánská kuchyně. Je vážně zajímavá. V rámci Jižní Ameriky ji mnozí považují za vůbec nejlepší. Ani tentokrát jsem neodolal pokušení ochutnat i nějaké speciality. Musím uznat, že třeba medailonky z kajmana byly mnohem lepší než kari z kaloně, které jsem svého času jedl jinde v tropech. 🙂
Dva dny před odletem jsme měli takovou rozlučkovou večeři s misionářkami a misionáři. Konala se u jedné kamarádky Pabla, jejíž dcera se provdala do ČR a teď žije v Plzni. Bylo mi řečeno, že jako hlavní chod se bude podávat „tortuga“, čili želva. 🙂 Z opatrnosti jsem si dal jen pár kousků, ale vůbec to nebylo špatné. Pokud však někoho podobné experimentování neláká, může se v Peru živit třeba kuřaty (na X způsobů) nebo uspořádat klasickou grilovačku. Jako základní příloha se podává yuca (maniok), která mi opravdu chutná. Je to něco jako kombinace banánu a brambory. Druhou hlavní přílohou je pak rýže. Na stolech samozřejmě nesmí chybět ani tropické ovoce, různé saláty (třeba z palmových výhonků) atd.

Co napsat závěrem? Pokud jednou z nějakého důvodu chcete pomáhat někomu z nějaké vzdálené země, pak se vám nabízejí různé možnosti. Můžete tam řekněme „jenom“ posílat peníze. Jenže kdyby mi někdo po přečtení tohoto trip reportu napsal, že by chtěl posílat peníze tomu dětskému domovu, tak bych byl první, kdo by mu to rozmlouval (zejména kvůli úrovni korupce v peruánských státních zařízeních).


Je jasné, že prostě se sebrat a jet tam si taky nemůže dovolit každý. Ale je to po všech stránkách mnohem lepší. Máte možnost setkat se s těmi lidmi, které hodláte podporovat (případně už podporujete). Vidíte, že nejde o žádný podvod. Vidíte, jak žijí a můžete s nimi mluvit o jejich problémech. Můžete pro ně udělat další zcela konkrétní věci a to za často mnohem lepších finančních podmínek než by to šlo na dálku.

Já se do Iquitos hodlám předběžně vrátit nejpozději za 1,5 roku a začít tam pracovat na projektu pro mladé maminky v nouzi (v Peru není vůbec nic neobvyklého, když dívka poprvé otěhotní ještě před dosažením 15 let věku). Kdyby snad někdo měl zájem vyrazit se mnou, stačí se ozvat. 🙂

Jirka